Určitě je pozoruhodný v tom smyslu, že se tvůrci nesnaží o tu současnou korektnost. Například tady nenajdeme afroamerickou lesbičku, ba ani umělce, který si pohrává s myšlenkou, že se stane ženou. A co se týče lidí s nějakým handicapem, není nám podsouváno, abychom je kupříkladu litovali. Spíše se jedná o podobný koncept, jaký nabídly Zrůdy. Ani Ulička přízraků nevznikla podle původního námětu, nýbrž podle knihy Williama Lindsaye Greshama, která byla poprvé zfilmovaná v roce 1947. Tam se už podle názvu dalo odhadnout, že půjde o film noir, kdežto tentokrát Guillermo Del Toro spolu s kameramanem Danem Laustsenem všemu nasadili vizuálně atraktivní … neo-noirový hábit.

Členům cirkusácké, resp. lunaparkové komunity, rozhodně nejsou chlast a švindl cizí. Nově se k nim připojil Stanton Carlisle (nekladný Bradley Cooper), o kterém od úvodní scény víme, že mu nědělá problém zabít člověka a zapálit ho i s celým barákem – potencionálně zajímavá premisa. Po příchodu ke kumpánům kolem Clema Hoatleyho (proradný Willem Dafoe) a týpka jménem Bruno (Ron „Hellboy“ Perlman), se důvěrně seznámí se Zeenou (svůdná Toni Colette). Dále taky s „divňousem“, co je schovaný v díře a kouše slepice do krku. Pete (opilý David Strathairn) by zase mohl hlavního hrdinu naučit nějaké mentalistické kousky. Ovšem co teprve Molly (roztomilá Rooney Mara), která zprvu vypadá, že funguje na elektrické bázi jako Lord Rayden z Mortal Kombatu nebo Storm z X-Menů. Není divu, že na ni zůstane jenom ztuhle zítrat, když přeskočí jiskra.

Rozhodnou se, že spolu utečou, protože mají na víc. Ve filmu se tenhle moment odehraje snad půl hodiny poté, co pomine doba ve scenáristickém paradigmatu obvykle vymezená pro první dějství čili expozici. Mezi pětadvacátou a třicátou minutou se totiž nestane nic, co by děj výrazně pootočilo jiným směrem. Herecké výkony jsou vzhledem k takovému ansámblu nepřekvapivě výborné, někdy ve své podstatě až strojově přesné. Vizuál je líbivý, výprava pěkná ... Ale teprve po odjezdu, uskutečnění vlastní podvodné show a setkání s psycholožkou Lilith Ritterovou (divné motivace mající Cate Blanchett), nabere vyprávění na obrátkách. No, na obrátkách .. Tak ano, ale jenom občasně. Přitom by bývalo stačilo, kdyby nás tvůrci jenom nechali v nejistotě ohledně toho, jestli náhodou někdo z lunaparkových účinkujících (nemusel by to být nutně hlavní hrdina) své prozřetelné dovednosti pouze nepředstírá, nýbrž jimi skutečně vládne.

 










 

Místo toho se klidně může stát, že si lidi šálící Stanton neuvědomuje, že sám může být ošálen. Nikoli Rooney Mara, nýbrž Cate Blanchett jest tou, kdo má od svého příchodu na scénu plnit úlohu femme fatale, se kterou uzavře chatrný pakt. Nedělalo by mu problém ji podrazit, leč přesto jí zcela důvěřuje. Tak naivně, že to ani jeho touha po prachách neospravedlní! Pakliže má jít ve vašem filmu o hypnózu nebo jasnovidecké/věštecké umění, eventuálně o iluzionismus, automaticky tím vstupujete na tenký led, jelikož bývá o poznání složitější přesvědčit diváky a divačky o tom, že dotyčný má schopnost tento „dar“ uplatnit v praxi – navíc na jedincích, kteří jsou k tomu tak snadno náchylní. O to větší panuje nedůvěřivost, když o něm víme, že všechno pouze finguje.

Snad se tomu dá uvěřit u těch, kdo truchlí nad ztrátou syna (především Mary Steenburgen) a hledají cokoli, co jim pomůže od té tíživé bolesti. Ale že by sebou nechal takhle zametat boháč (naivní a poctivě namaskovaný Richard Jenkins), co ubližoval ženám a teď se tváří, že se v něm při vzpomínce na dávnou lásku hnulo svědomí? To rozhodně ne! Nehledě na to, že jeho osobní strážce má na všechno mnohem střízlivější pohled. Rozuzlení této dějové linky nabídne suverénně nejakčnější a vlastně zároveň nejlepší scénu celého filmu – předčí i tu, ve které Lilith využívá své ženské přitažlivosti, aby dostala Stantona tam, kam chce. Přitom si nelze nevšimout, že oba mají svoje psychické problémy, které se s velkou pravděpodobností začaly formovat už v dětství.

Ulička přízraků prakticky zase přivádí k myšlence, že rok 2021 patřil filmům, jejichž tvůrci ani pořádně nevěděli, proč je natáčejí. Jestli chtěl Guillermo Del Toro stvořit poctu Todu Browningovi, tak se mu to nepovedlo. Jestli předpokládal, že kamera a herecké výkony samy o sobě vynahradí poněkud unylejší příběh, spletl se. A jestli si myslel, že nám dokáže, že není závislý na příšerách a že umí natočit biják, ve kterém o ně (primárně) nejde, tak tedy taky nepřesvědčil. Nicméně pořád se nedá tvrdit, že vzniknul nějaký jó průšvih. Jenom další korálek do řady nemastných neslaných projektů typu Purpurový vrch nebo Tvář vody, která v roce 2018 při získávání cen využila slabší filmové sezony.

FOTO: Falcon