Hlavní obsah

Život a smrt Jana Želivského

Letos v březnu uplynulo 600 let ode dne, kdy byl na Staroměstské radnici popraven kněz Jan Želivský. Charismatický řečník, při jehož kázání ženy omdlévaly. Idealista toužící po rovnosti všech lidí. Fanatický intrikán s patologickou touhou po moci.

Foto: Novinky

Jiný hrníček

Článek

„Tento svět se podobá moři, je falešný, trpký a smrdutý. A tak jako velká ryba pohlcuje malé, tak požírá boháč chudé... Bohatí milují více psy než své chudé bratry! Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem chléb náš vezdejší, ale ostatní jedí chléb jako zloději a lupiči,“ horlil z kazatelny v chrámu Panny Marie Sněžné v Novém Městě pražském.

Věřil, že český národ je vyvolený, aby vybudoval boží říši už tady na Zemi: spravedlivou říši, v níž nebude místo pro panskou zvůli, nepoctivé měšťany ani kněží kupčící s odpustky. A zubožená pražská chudina jeho slova hltala.

Foto: Repro Historie českého národa v obrazech - Adolf Liebscher

První pražská defenestrace: dav shazuje konšely z oken Novoměstské radnice.

Ženy uhrančivého kazatele zbožňovaly, muži ho respektovali. Tedy ti chudí, především z Nového Města pražského. Katolíci a bohatí kupci staroměstští se ho právem obávali. A postupem času se ho začali obávat i umírnění husité.

Radikální kněz představoval nebezpečí pro každého, kdo s ním bezvýhradně nesouhlasil. Naprostá neschopnost činit kompromisy ho dovedla 9. března 1422 až k popravčímu špalku. Doplatil na známou pravdu: revoluce požírá své děti.

Přišel odnikud

Respektive nevíme přesně odkud. Podle pohrdavého dobového označení „zběhlý mníšek“ a přízviska Želivský lze usuzovat, že býval řeholníkem řádu premonstrátů z kláštera v Želivi na Českomoravské vrchovině. Ten nejspíš opustil, když ho zjitřená atmosféra po Husově upálení přilákala do Prahy. V roce 1418 už kázal v novoměstském kostele svatého Štěpána na Rybníčku, odkud přešel do chrámu Panny Marie Sněžné. Vzhledem ke své rostoucí oblibě se brzy dostal do centra dění.

Při chomutovském masakru řádily husitské ženy jako smyslů zbavené

Tipy na výlety

V obavách ze sílících nepokojů vypověděl počátkem léta 1419 král Václav IV. přívržence kalicha z většiny pražských kostelů. To vyvolalo značnou nevoli, zejména když několik protestujících radikálů nechali novoměstští radní uvěznit. Chrám Panny Marie Sněžné byl jeden ze tří, kde kněží směli při mši i nadále podávat svátost pod obojí způsobou, tedy hostii i víno.

„Nejsou hodni chleba ti, kdo činem nedbají o dobro obecné, nechť si to jsou králové, knížata, přísežní soudcové nebo jiní dvorští povaleči, štítící se práce! Nejsou chleba hodni též všichni preláti, kteří nepracují s lidem podle příkazu evangelia, i když se dost napracují pro to, jak by koho okradli. Pojďme tedy za Pánem!“ hřímal Jan z kazatelny v neděli 30. července 1419.

Zkušený řečník snadno vyburcoval emoce davu. Ostatně to, že věřící přišli na mši ozbrojeni, nebyla náhoda. Jan Želivský svůj první převrat dobře připravil. S monstrancí se postavil do čela procesí mířícího osvobodit „zajaté bratry“.

Zrádný, nevěrný pane, s jinými zlosyny zamordovali jste nám kazatele našeho milého!

Novoměstskou radnici vzali útokem. Čtyři konšely, pacholka a několik staroměstských sousedů, kteří měli tu smůlu, že se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě, vyházeli z oken v prvním patře. Nebyla to velká výška, po dopadu na kamennou dlažbu náměstí muži nejspíš ještě žili. Rozzuřený dav je však dobil oštěpy, meči a sudlicemi. Jiskra vzpoury byla zažehnuta.

Zpěv se zakazuje!

První pražská defenestrace založila specifickou českou tradici: vyhazování neoblíbených úředníků z oken. A Václava IV. rozzuřila natolik, že krátce nato – 16. srpna 1419 – vydechl naposled ve svém loveckém hrádku u Kunratic. Jako by se začínala naplňovat slova proroků: Nižádný král již nemá volen býti, neboť nastane tisíciletá vláda Kristova!

Foto: ČTK

Pád z prvního patra Novoměstské radnice by konšelé přežili. Rozzuřený dav je však dobil oštěpy, meči a sudlicemi.

Jan Želivský se ve vypjaté situaci pohyboval jako ryba ve vodě. Coby „duchovní správce vojska“ vytáhl v čele pražských husitů na Český Brod, kam utekla spousta pražských katolíků. Vzali město ztečí a na ulicích zůstalo ležet na dvě stovky mrtvých. Následovala Kouřim. Kolín. Čáslav. Nymburk. Kutná Hora. Jaroměř. Pod dojmem krveprolití v Českém Brodě se vzdávalo jedno město za druhým. Měšťané potupně poklekali před Želivským a káli se: Zhřešil jsem proti Bohu a pražské obci! Prosím za odpuštění!

V létě 1420 ztroskotala na pražském vrchu Vítkově první křížová výprava proti husitům. Hejtman Žižka tehdy zachránil město před křižáky. A byl to právě radikální kněz Jan Želivský, který se svými přívrženci představoval hlavní spojnici mezi Táborem a Prahou. S chudinou za zády začal hromadit stále větší moc. O rok později vytáhl v čele Pražanů proti královskému městu Most. Úspěch však nezopakoval. Než stačil město dobýt, rozprášilo jeho muže míšeňské vojsko, součást předvoje druhé křížové výpravy.

Čeští Lucemburkové nenašli po smrti klid

Historie

Vojenský debakl vyvolal první pochyby o Janově předurčení. Následný sněm v Čáslavi potom potvrdil převahu umírněných husitů i v prozatímní dvacetičlenné vládě, která měla zemi spravovat do volby nového krále. Zasedl v ní také rytíř Jan Sádlo ze Smilkova, jenž se netajil názorem, že kněží nemají řídit světské záležitosti. Ani tím, kterého konkrétního kněze má na mysli.

Horkokrevný kazatel zareagoval na výsledky sněmu tím, co se mu osvědčilo už v minulosti: vyvolal v Praze povstání. Dne 30. června 1421 obsadili jeho přívrženci Staroměstskou radnici a rozprášili radu. Poté Želivský spojil Nové a Staré Město v jeden správní celek, do jehož vedení dosadil své lidi. A začal vládnout: Zákaz hraní karet a jiného hazardu! Zákaz provozování nevěstinců! Ženy budou chodit jaksepatří skromně: žádné šperky a nákladné účesy! Také zpěv se zakazuje, výjimkou jsou jen náboženské písně!

Krvavý kněz

Kněžská diktatura se Pražanům pochopitelně nelíbila, dokonce ani těm, kteří přijímali pod obojí. Tak Jan vyvolal další převrat: aby mu do správy města nemluvili, vyměnil v říjnu 1421 znovu všechny radní. A většinu pravomocí svěřil jedinému člověku: svému stoupenci Janovi Hvězdovi z Vícemilic, nelichotivě zvanému Bzdinka (čili Prdeček), který se jako nový pražský hejtman stal téměř neomezeným vládcem obou měst pražských. Poslouchal jen jednoho pána: kněze Jana. Kdo s ním nesouhlasil, stal se veřejným nepřítelem.

Jako první přišel na řadu už zmíněný Jan Sádlo: oblíbený husitský zeman, jenž – slovy kronikáře Vavřince z Březové – „vytrvale stál s Pražany za evangelickou pravdou“. Který nahlas upozorňoval, že světské panování kněží je v rozporu s třetím artikulem pražským. A který navzdory výzvě nedorazil v září 1421 se svými oddíly ke Slanému, kde se měla sejít husitská vojska na obranu Žatce proti Zikmundově kruciátě.

Foto: Polabské muzeum

Dobytí Nymburka husity v roce 1421 na obraze Alfonse Muchy ze sbírky Polabského muzea.

Což posloužilo jako dobrá záminka. Výše zmíněný převrat a dosazení Jana Hvězdy totiž proběhly cíleně jen pár hodin před Sádlovým příchodem na Staroměstskou radnici, kde se měl obhájit před nařčením ze zrady. Protože se právem obával Janovy zášti, vyžádal si glejt zaručující bezpečnost. O převratu však nevěděl. Neměl tudíž ani tušení, že se z jeho glejtu stal bezcenný cár papíru.

„Vstoupil skoro o nešporní hodině na radnici, aby se ospravedlnil, byl od konšelů zajat a téhož dne o druhé hodině noční sťat, aniž se mu dostalo svátostné posily věřících, ač se jí horlivě domáhal. A jeho tělo bylo nazítří bez jakéhokoli obřadu u svatého Mikuláše pochováno," popisuje kronikář Vavřinec z Březové.

Vytržený jazyk, uťaté pravice. Staroměstská exekuce byla krvavým divadlem

Věda a školy

Zákeřná poprava měla být varováním pro kazatelovy nepřátele. Porušení všech existujících právních principů bez prokazatelného důkazu viny však odradilo i většinu těch, kteří dosud Jana Želivského respektovali. Pochopili, že pošlape jakýkoli slib a bude se odpůrcům mstít. Nechuť vůči „krvavému knězi“, jak ho nazval univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra, rostla.

S čím kdo zachází...

Na počátku roku 1422 vyhnalo táborské husitské vojsko Zikmunda z Kutné Hory. Vzápětí u Německého Brodu rozdrtilo pozůstatky druhé křížové výpravy. A poté se vítězní boží bojovníci vrátili nastolit jednotu mezi husity do Prahy. Radikální kazatel začínal být na obtíž. Nad jeho hlavou se stahovala mračna.

Komise, jejímž členem byl i Jan Žižka, sesadila v únoru 1422 Jana Hvězdu a namísto něj jmenovala pražským hejtmanem umírněného Haška Ostrovského z Valdštejna. Kněží dostali zákaz vstupu na radnici s výjimkou případů, kdy budou požádáni o radu. „Tehdy kněz radu svou tu učiní aneb k otázce ze zákona Božího odpovídá a ihned aby pryč šel,“ dali noví radní jasně na vědomí, kde vidí Želivského místo.

Tragédie Kryštofa Haranta: Zradili ho ti, jimž nejvíc věřil

Podcasty a pořady

Když mezi Janovými stoupenci opět propukly nepokoje, obvinil ho univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra, že úmyslně způsobuje rozbroje. „Ty jsi vinen všemi těmi bouřemi a tím vším krveprolitím; a zavedl jsi českou a moravskou zemi!“ vmetl mu do tváře.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jan Želivský káže husitům před bitvou na vrchu Vítkově. Detail bronzových vrat Národního památníku na Vítkově.

Dne 9. března pozvali noví radní Jana Želivského a jedenáct jeho přívrženců – dostavilo se jich jen devět, dva byli zřejmě včas varováni – na Staroměstskou radnici k běžné poradě. Zpočátku purkmistr protahoval smírnou řeč, jakmile však bylo jasné, že víc mužů už nedorazí, „počal rychtář biřické pacholky palcátem bíti, aby je chutě svláčili a svázali,” popsal autor Kroniky starého kolegiáta pražského.

„Probůh, rozmyslete se o to! O mou smrt by nic nebylo, ale sám neumřu. Vizte, co ještě z toho přijde!“ varoval Jan Želivský konšely před hněvem svých přívrženců. Marně. Na rozdíl od Jana Sádla dostal alespoň možnost se před smrtí vyzpovídat a pořídit závěť. „Milý bratře, dá-li Bůh, pros všechny kněze, ať s lidem, s těmi nebožátky chudými, až do poslední kapky své krve věrně pracují a odradit se nedají,“ kladl na srdce zpovědníkovi. „Otče nebeský, děkuji ti, žes mi dal od svých trpěti!“ rozloučil se v modlitbě. A pak s hlavou vztyčenou vyšel vstříc katovi. Se stejnou důstojností se rozsudku smrti podrobili i jeho přívrženci.

Oko za oko

Deset mužů, deset uťatých hlav... To však zdaleka nebyl konec. Když pacholci splachovali krev popravených, protekla rudá voda z radničního dvora na Staroměstské náměstí. „Po malé chvíli zvěděvši to Novoměstští,“ píše kronikář, „zvonili ke šturmu u Matky Boží Sněžné. Chudí obce běželi do Starého Města k rathúzu a v tu chvíli konšelé utekli z rathúzu někudy vzadu. A tu přiběhnuvše nalezli Haška, zkurvysyna toho zrádného, an jezdí a krotí lid pravě, že knězi Janovi nic není. A mnozí nato volali řkouce, není-li mu nic, kaž nám jeho ukázati! A vidouce, an se plete, vzkřikli naň druzí: Ha, ha, zrádný, nevěrný pane, i s jinými zlosyny zamordovali jste nám kazatele našeho milého!“

Zikmundova hra o trůny ztroskotala u Kutné Hory

Historie

Hašek stihl uprchnout jen díky tomu, že už seděl na koni. Vzápětí rozzuřený dav vnikl na radniční dvůr. „A tu brzo některý bratr nalezl hlavu kněze Jana, i vyběhl s ní z rathúzu a vběhl s ní na hromadu hnojovou a jal se jí lidu ukazovati. A uzřevše lidé hlavu kněze Jana, v taký křik a v taký pláč a v taký hřmot a v takovou žalost dali se, že já nevím, že by který člověk uměl to právě vypraviti.“

Kněz Jan Gaudentius procházel s uťatou hlavou město. Nářek se ozýval ze všech stran. Pak žal vystřídala touha po pomstě. Dav vyraboval domy konšelů a zámožných měšťanů, příbytky univerzitních mistrů i židovskou čtvrť. Zlynčoval také dva kazatelovy odpůrce: mincmistra Mikuláše a krejčího Bohuňka.

Při pohřebních obřadech druhého dne „tak veliké zarmoucení bylo v lidu, že některé jako napolo mrtvé vláčeli z kostela, a někteří jsou se zbláznili a v ložích leželi, nemocni jsouce. Janovo tělo pak pochovali v korytu z kmene vydlabaného pod stolicí, na které mnoho pravdy Boží lidu věrnému zvěstoval“.

Upřímná víra zavedla obdivovaného i nenáviděného kněze na cestu dlážděnou mrtvolami. Na jeho rukou utkvěla krev

Pouliční nepokoje smetly radu, která Želivského zrádně popravila. Aby noví konšelé uklidnili situaci, nechali ve středu 11. března stít pět svých předchůdců. To však nestačilo: smrt deseti popravených radikálů bylo třeba vykoupit smrtí stejného počtu provinilců. A tak o den později padly hlavy dalších tří staroměstských měšťanů. Teprve pak se naplnilo starozákonní „oko za oko, zub za zub“. Spravedlnosti bylo učiněno zadost a ve městě nastal klid.

Kontroverzní i po smrti

Na Jana Želivského se ve víru husitských válek rychle zapomnělo. Dnes ani nevíme, zda jeho ostatky nadále spočívají pod kazatelnou v chrámu Panny Marie Sněžné, kam ho původně uložili. Nová barokní kazatelna se totiž nachází jinde a kazatelův hrob upadl v zapomenutí stejně jako jeho fyzická podoba.

Foto: ČTK

Kazatelova socha v městském parku v Želivi. Praha ani želivští premonstráti o ni nestáli.

Jak konstatuje historik Petr Čornej v monografii o Janu Žižkovi: Na to, aby se Jan Želivský stal symbolem, budil příliš kontroverzí. Upřímná víra zavedla obdivovaného i nenáviděného kněze na cestu dlážděnou mrtvolami. Na jeho rukou utkvěla krev, byť symbolická.

Krvavá msta Jiřího z Kopidlna

Historie

Veřejné mínění štěpil ještě mnoho let po smrti. Odrazilo se to i v osudu jeho pomníku, který stával u Novoměstské radnice. Když budovu po revoluci opravovali, Janova bronzová socha nenápadně zmizela. Objevila se v roce 2005 v městském parku v Želivi. V naprosté tichosti, bez slavnostního odhalení. V Praze o něj nestáli, želivští premonstráti sochu zběhlého kněze na půdě kláštera také nechtěli.

Jeho působení tak dnes připomíná jen busta na Staroměstské radnici, název stanice pražského metra a jména ulic v Praze, Kolíně, Českém Brodě, Berouně, Tachově či Havířově.

Jiný hrníček

Zajímavosti zachycené redaktory serveru Novinky.cz, na které nezbyla vlastní škatulka. Podcast o tom co hýbe, nebo hýbalo světem. Přehrajte si Jiný hrníček na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.

Související témata:

Výběr článků

Načítám