Když se v roce 1983 pokusil dvaatřicetiletý Jürgen Seifert odejít z ČSSR na svobodný Západ, netušil, že to, co na hranicích u Chebu zažije, jej poznamená na celý život.
Po útoku služebního psa, který jej pokousal na stehně a genitáliích, se dodnes potýká s trvalými následky. Má rovněž psychické problémy. S rozhodnutím ministerstva spravedlnosti, které jeho útrapy ohodnotilo částkou přibližně 20 tisíc korun, se nesmířil.
„Soud případ projedná v květnu. Bude posuzovat hned ve dvou případech, zda zranění východoněmečtí uprchlíci Jürgen Seifert a Thomas Bartsch, kterému na Domažlicku při pokusu o opuštění republiky strážci hranic prostřelili koleno, mají nárok na nějaké vyšší odškodnění, než jim přiznalo ministerstvo spravedlnosti. Oba jmenovaní trpí následky zranění do dnešních dnů,“ uvedl advokát Lubomír Müller, který oba již dříve soudně rehabilitované muže zastupuje.
„Lékařské zprávy hovoří jasně. Je tam trvalé poškození a oba utrpěli rovněž psychickou újmu,“ upřesnil Müller. Podle jeho slov si při čtení rozhodnutí o kompenzaci Jürgen Seifert nejprve myslel, že si z něj ministerstvo dělá legraci.
„Došlo totiž k tomu, že některé dokumenty a lékařské zprávy, které byly psány v němčině, ministerstvo neuznalo. Z hodnocení vypadl například psychologický posudek, jehož zpracovatel hodnotí psychickou újmu a posttraumatickou poruchu, kterou muž kvůli zákroku československých pohraničníků trpí. Proto jsme tyto písemnosti nechali přeložit. Ministerstvu jsem je znovu zaslal s žádostí, aby je projednalo dodatečně. Jenže jsme neuspěli,“ vysvětlil Müller důvody, proč Seifert prostřednictvím svého právního zástupce žádá, aby se jeho případem nyní zabýval soud.
Příběh začíná v roce 1983. V té době lékaři dvaatřicetiletému Jürgenu Seifertovi diagnostikovali rakovinu. Prognóza nebyla příznivá. Jürgen Seifert se však dočetl, že na jedné z amerických klinik by mu pomoci uměli. Když nedostal povolení odejít na Západ legálně, rozhodl se, že zkusí utéct. Jako nejjednodušší se mu zdála cesta přes Československo.
Jeho dva přátelé Peter Pietruschinski a Joachim Ernst šli s ním. Volba padla na 7. listopad 1983. Přátelé chtěli hranice přejet v trabantu. Když ale viděli, že čeští pohraničníci všechny vozy důkladně kontrolují, zpanikařili, zajeli do příkopu a rozprchli se na všechny strany.
Plán byl jasný. Každý zkusí hranice překonat na vlastní pěst. Nepodařilo se. Ernst a Pietruschinski byli zadrženi prakticky hned, po chvíli došlo i na Seiferta, který se ocitl jen pár kroků od německé hranice a vytoužené svobody.
„Zaslechl jsem ránu, snad výstřel z nějaké zbraně, tak jsem padl k zemi. Už jsem ležel, když na mne skočil služební pes a zahryzl se mi do levého stehna. Poté ke mně přiběhli nějací lidé, psa odtrhli a dali mi něco přes hlavu. Ruce mi spoutali za zády. V protokolu však chybí, že mne poté pes napadl ještě jednou. Tentokrát zaútočil přímo na genitálie. Utrpěl jsem vážné zranění, které mne stále trápí. Musel jsem se podrobit několika operacím,“ popsal Seifert hrůzný zážitek u tehdy ostře střežené československé hranice.
Trojici drželi čeští pohraničníci a policisté ve vězení až do 17. listopadu 1983, kdy ji předali k potrestání do „východního“ Německa.
