O stárnutí aneb úplně jiný Houellebecq

Po letech chápu knihy módního francouzského romanopisce úplně jinak. Jejich suchým a drze cynickým stylem jsem uchvácená stejně jako v pětadvaceti, ale teď, když jsem téměř dosáhla věku, ve kterém Michel Houellebecq tyhle postmoderně mnohovrstvé romány tvořil, mi vyprávějí úplně jiné příběhy. Ne absurdní a zbytečně podivně temné, ale elementárně moudré a bolestně pravdivé.

„Taková je kultura, trochu otravná, ale fajn; každý je v ní odkázán do vlastní nicoty.“

Možnosti ostrova už nečtu jako zajímavou nepřetechnizovanou sci-fi vizi budoucnosti, ale jsou pro mě jednoduše a prostě románem o stárnutí. Na rovině společnosti Houellebecq ukazuje, jak stárne jedinec a na polopřímce donekonečna klonovaných neolidí důležitost ohraničenosti našich dnů vzhledem k možnostem cítit štěstí.

„Nějaké štěstí přece musí přijít, štěstí rozumných dětí, plynoucí z nepřítomnosti bolesti a rizika, z dodržování drobných rituálů, které dodávají pocit bezpečnosti; jenomže štěstí nepřicházelo, duševní vyrovnanost vedla k otupělosti. K nejjistějším z chabých radostí neolidí patřily záležitosti kolem organizace a třídění, uskupování věci do malých spořádaných celků, minimální a promyšlené přemisťování titěrných předmětů; ukázalo se však, že je to málo.“

Platforma najednou není sociologickou studií o turistickém ruchu z nějakého důvodu podbarvená silně, ale opravdu silně erotickými pasážemi („Úkolem turistických zařízení je za určitý poplatek a po určitou dobu udělat lidi šťastnými. Dosáhnout tohoto cíle může být snadné i nemožné – záleží na povaze lidí, nabízených službách i jiných faktorech.“), ale románem v klasickém smyslu toho slova, popisujícím pokus zcela tuctového úředníčka jak pomocí sexu a později lásky na chvíli uniknout smrti. Která ale je samozřejmě nevyhnutelná, ani v tomhle Houellebecq zbytečně nemlží.

„Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy“.

A vzhledem k tomu, jak pravdivý Houellebecq je, mu kromě černých scénářů týkajících se smyslu lidského života a absence štěstí v něm, uvěřím i v tom, že „žít bez četby je nebezpečné, musíte si vystačit se životem, a to může vést k riskování“ a jdu vylovit vzadu z knihovny Rozšíření bitevního pole, které jsem kdysi považovala zbytečně pesimistické.

„Lidé se mylně domnívají, že dříve či později se přece něco musí stát. To je hluboký omyl. Život může být docela dobře zároveň krátký i prázdný.“

Jsem zvědavá, jaký příběh mi bude vyprávět dnes.