STARÁ ŠUMAVA: Pašeráci s cukerínem
Největší zájem byl pochopitelně o zboží zapovězené, zakázané, které bylo ohraničeno ve spotřebě, mělo příznivou cenu a jistý odbyt. Cukerín byl, nikdo ale cukerín nedovážel a přece se prodával. Cukerín je vlastně dnešní sacharín, jinak cukerin, a zuckerin.
Samostatný Československý stát zdědil po monarchii tři monopoly: tabákový, solní a takzvaných umělých sladidel. Poslední z nich byl nejmladší, protože byl zřízen až za válečných okolností císařským ediktem ze dne 25. ledna 1917. Sacharín je neenergetické náhradní sladidlo, vyráběné z dehtu kamenouhelného, pětsetkrát sladší než cukr a je vhodným sladidlem pro cukrovkáře. Byl objeven prof. Fehlbergem v roce 1885 a německé chemické továrny začaly vyrábět levný cukerín. Znamenalo to snížení cen umělých sladidel a zvyšující spotřebu a poptávku, zvlášť v chudších vrstvách obyvatelstva, pro které byl cukr drahý.
Na konci 19. století diktovalo politiku přes mladočeskou stranu české cukrovarství a v období první republiky hlavní slovo, měli agrárníci- Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, kterou ovládala vlivná velkostatkářská lobby, pěstovatelé cukrové řepy. Agrárníci a mladočeši dokázali neochvějně hájit své partajní a ekonomické zájmy, ale nikdy si příliš nelámali hlavu tím, jaké jimi prosazované zákony a vládní nařízení budou mít dlouhodobější hospodářské dopady.
Zvláště k rozumným politickým a ekonomickým argumentům bývali agrárníci velmi často hluší. Takto se stalo, že agrárníci a cukrovarnické lobby prosadili už v roce 1898 zákaz dovozu umělých sladidel, koncentrátu a sirupu na cukerínové bázi. 11 dubna 1887, na sjezdu mladočeské strany byla prosazena následující rezoluce: „…chtějme a vyžadujeme vydatnou ochranu pro nejdůležitější náš průmysl národní, pro naše cukrovarenství, jehož úpadek zaznamenal by hospodářskou katastrofu následku nedozírných. Budiž mu poskytnuto téže úlev, jakými podporuje sousední Německo rozvoj svého průmyslu cukrovarnického…“ Svou roli v tom hrál i zájem státu na „cukrové“ dani od množství a jakostí cukru, který byl zaveden v roce 1888.
Prodej sacharínu byl povolen pouze v lékárnách na lékařský předpis. O vlivu tohoto lobby svědčí ten fakt, že i v období 1. světové války pěstitelé cukrové řepy a cukrovary byly chráněny stanovením nejnižší výkupní ceny, a na ostatní zboží od mouky po marmeládu, stát určoval nejvyšší ceny. Jak už to bývá, zákaz dovozu zvýšil poptávku ve vnitrozemí, pašeráci si toho povšimli a od počátku 20. století začala cukerínová éra. Cukerín na německé straně hranice byl levný a měl snad ideální vlastnosti pro podloudnické zboží. Neměl vůni, byl lehký, kompaktní (jeden 1kg cukerínu = 50kg cukru), nehřímal jako lahve, a hlavně v Československu byl nedostatkový, a tímto byl jistý odbyt a zisky. Přitom stojí za povšimnutí jedna vlastnost. Cukerín byl pašován výhradně z Německa, státu s nejsilnějším chemickým průmyslem v Evropě, jenž dodnes zůstává na špičce vývoje a výroby náhradních sladidel.
Po rozpadu monarchie, v nově vzniklém Československu, si cukrovarníci udrželi silný vliv na agrární stranu a na státní moc. Zvyšování cen cukru vedlo k zájmu o cukerín a na pašování se vedle drobných pašeráků-samozásobitelů zaměřili i organizované skupiny a souboje mezi pašeráky umělého sladidla a strážci československého pohraničí pokračovaly až do konce 30. let 20. století. Jeden případ za všechny je kunžvartský( dnešní Strážný) případ z roku 1922, v němž figuruje mladičký, čerstvě vyučený malíř pokojů a jeho matka. Malíř pokojů chodil za prací do Bavorska, tehdy se tomu nikdo nedivil. V Bavorsku bylo více práce a byla lépe placená. Každodenní opilé návraty z Bavorska, kdy s kovovými štaflemi šel od příkopu k příkopu směrem k celnímu úřadu, byly zábavným zpestřením jinak nudné služby místních celníků. Jeho matka na něho vždy čekala u celnice vrazila pohlavek a hnala ho domů. Po čase jednomu z financů se přestalo líbit klukovo opilství i duté kovové trubky štaflí. V kovových trubkách byl pašován cukerín.
Při obchůzkách finančníci z Bučiny na Šumavě nabyli důvodné podezření na výrobnu cukerínu v tomto kraji. Po usilovném pátrání a nočních pozorování po okolních vesnicích a osadách, v měsících září a říjen roku 1923, určili jako podezřelou obec Nový Svět. Nato následovalo důkladnější pozorování, kdy strážmistři Bohumil Šimůnek, Jaroslav Firman a Josef Vlk, lokalizovali přesnější místo výrobny. Za pomoci kolegů ze Žďáreckého oddělení provedli domovní prohlídku, kde nalezli dva stroje na výrobu cukerínu (propašovaných z Bavorska). Samotná kvalita cukerínu, byla mizivá, skládal se z jedlé sody, sádry a malého množství cukerínu. Dále bylo nalezeno několik bodáků a střeliva, kdy tyto nalezené důkazy byly předány četníkům z Nového Světa. Podle finačníků, bylo samotné pátrání velmi obtížné, kvůli protistátně smýšlejícímu obyvatelstvu v kraji, kdy se navíc poměrně velká část obyvatel zabývá podloudnictvím.
Zdroj: ŠOLLE, Z.: kapitola V, Československá vlastivěda, sv.2., Praha, 1969, s.259 ŠEDIVÝ, I.: Češí, Česká země a velká válka. 1914-1918. Praha, 2001, s.244. MAREK, J.: Smrt v celním pásmu. Cheb, 2000, s.67. MAREK, J.: Smrt v celním pásmu. Cheb, 2000, s.67.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora