Pavel Janíčko je toho názoru, že rostoucí nerovnosti jsou základním jmenovatelem dnešních krizí.
Pan prezident ve svém projevu při předávání státních vyznamenání se kromě jiného neopomněl „opřít“ do marxistického pohledu na společnost a její vývoj, když ironicky poznamenal, že se zde čtyřicet let tvrdilo, že vývoj společnosti ovládají jakési neosobní zákony, zatímco ve skutečnosti je to úplně jinak, a to tak, že rozhodující je role osobností. Toto tvrzení dokumentoval na příkladu T.G. Masaryka, který podle něj byl tím rozhodujícím faktorem, který rozhodl o vzniku ČSR. Úloha osobností v dějinách je samozřejmě záležitost, která je velmi frekventovaná a diskutovaná také v prostředí marxismu, nicméně i elementární pohled na dějiny a jejich vývoj napovídá, že osobnosti jsou „vybírány“ a utvářeny v souvislosti dějinnými podmínkami a nikoliv naopak. Všichni ti masarykové, ale i husové, žižkové, karlové čtvrtí apod., se mohli tak výrazně uplatnit pouze proto, že se jejich talent a vynikající vlastnosti „sešli“ s dobovou potřebou a dobovými reáliemi. T.G. Masaryk se všemi svými vlastnostmi by se např. o sto let dříve nikdy nedopracoval k samostatnosti českého státu v republikánské formě, neboť pro takový vývoj nebyly ještě připraveny podmínky a jeho by zřejmě taková myšlenka ani nenapadla. Prostě osobnosti netvoří dějiny, ale naopak dějiny si vybírají vhodné osobnosti „k obrazu svému“.
Marxismus skutečně popsal a zdůvodnil dějinný tok a vývoj společnosti obecně, ne jako nahodilý shluk událostí závislý na libovůli nějakých osob a politiků, ale jako zákonitý proces ovlivněný především ekonomickými charakteristikami společnosti a s nimi spojenými zájmy a vztahy tříd a skupin obyvatelstva. Myslím, že i současnost už dostatečně názorně prokázala, že výklady o „konci dějin“ jsou jen nesmyslnou konstrukcí, která nemá oporu v realitě. Je ovšem třeba připomenout ještě jednu věc. Jakkoliv se marxismus dá definovat jako učení, které je v zásadě na straně historického optimismu, tj. předpokládá vývoj od nižších forem společenského života k formám vyšším, přesto nevylučuje ani určité zpětné pohyby, kdy se společnost jakoby vrací k předchozím formám existence a obnovují se určité mechanismy, které se už zdály být alespoň zčásti překonané.
Bohužel si myslím, že v této fázi jsme se ocitli po restauraci kapitalismu ve východní Evropě na konci minulého století. Opět se nám rozšiřují všechny patologie typické pro kapitalismus, a to i těch vyspělejších zemích, opět se významně zhoršuje aktuální postavení a především vyhlídky pracujících lidí v celosvětovém měřítku. Imperialistické manýry některých kapitalistických států navíc vedou ke krizovým situacím na hraně jaderné světové války, nehledě na to, zda jde o blok zemí v zásadě expandujících (NATO), nebo o země v defenzivní pozici (i přes současnou intervenci na Ukrajině v zásadě Rusko).
V záplavě různých výkladů o rozporech a problémech současnosti (války, migrace, klima apod.) však poněkud zaniká, co je základní příčinou současných systémových obtíží kapitalismu, totiž prohlubování jeho základního rozporu, totiž rozporu mezi společenským charakterem práce a soukromovlastnickou formou přivlastňování jejích výsledků, viz následující definice:
„Kapitalismus je společenskoekonomickou formou, v níž je naprostá většina produkčních prostředků, vytvářejících materiální předpoklady pro všechny sféry společenského života, tedy zdroje života všech členů společnosti ve vlastnictví jen některých členů společnosti, buržoazie. V kapitalismu má většina produkčních prostředků společenskou povahu: jejich vynalézání, rozvíjení a používání je umožněno celou společností (prací mnoha lidí v minulosti i současnosti, společenskou dělbou práce, vědou a kulturou).“
Laicky řečeno, společně utvářené bohatství je přivlastňováno skupinou lidí, kteří mají možnost a moc si přisvojit výsledky práce mnoha milionů pracujících. Ostatně existence obrovských majetkových rozdílů mezi lidmi sama o sobě napovídá, že evidentně nemůže jít o prostý důsledek jakýchsi odlišných schopností jednotlivců, ale o efekt zabudovaný v povaze kapitalistického systému. Nedá koneckonců příliš práce dohledat, jak se proměňuje sociální a majetková struktura společnosti, a to dokonce v podmínkách, které jsou pro většinu vrcholně nepříznivé, viz následující výroky:
„Zatímco světem už druhý rok lomcuje pandemie koronaviru, těm nejbohatším se v loňském roce dařilo. Ukazuje to růst kolektivního jmění 500 nejbohatších lidí na světě. To za loňských dvanáct měsíců vystoupalo o bilion dolarů výš než v roce 2020. Podle agentury Bloomberg je důvodů hned několik – růst akciových trhů, zvyšování cen nemovitostí, kryptoměn a komodit. Bloomberg Billionaire Index ukázal, že jen v první desítce největších boháčů každý z nich shromáždil jmění v hodnotě sto miliard dolarů. Dalších dvě stě lidí má na kontě majetek s hodnotou přes deset miliard dolarů.
Podle Bloombergu ti nejmovitější vydělávali hlavně z aktuálního dění na trzích a uvolněné fiskální politiky. Na druhé straně ale odhady Světové banky ukazují, že právě pandemie koronaviru uvrhla až 150 milionů lidí do extrémní chudoby. A pokud se růst inflace dále nezastaví, číslo dál poroste.“
A samozřejmě nejde jen o koronavirus, ale o celkový trend.
Ostatně i základní poselství, které lze vyčíst ze známé publikace T. Pikettyho „Kapitál v 21.století“ je sdělení, že majetkové nerovnosti se celosvětově vrátily na úroveň před první světovou válkou.
S tímto posunem se samozřejmě vytrácí i obsah těch vznešených pojmů jako je demokracie, svoboda, liberalismus a lidská práva. I tolik opěvované „svobodné“ volby se stávají jen jakousi formální procedurou, která nemůže ovlivnit skutečné rozhodovací procesy v podmínkách, kdy většina prostředků je právě v rukou těchto megamiliardářů a s nimi spojených „elit“. Navíc pro současný kapitalismus je typické, že stále větší část těchto těmito oligarchy ovládaných prostředků nepochází z původně produktivní činnosti, ale je výsledkem různých spekulací. Rovněž je typické, že v zájmu zachování alespoň základního sociálního smíru a fungování společnosti se současný kapitalismus uchyluje k „záchranné brzdě“ gigantického zadlužení, neboť jen tak lze alespoň dočasně získat prostředky, které se přesunuly do soukromých rukou ve smyslu „privatizace zisků a socializace ztrát“.
Všechny ty současné krize i pseudokrize mají jednoho společného jmenovatele, totiž rostoucí nerovnosti a stále s prohlubující faktickou nadvládu kapitálových parazitických uskupení. V rámci kapitalismu je tedy nelze vyřešit.