Fialova cesta na Ukrajinu je historickou událostí

Psal se den 15. 3. 2022 a český premiér Petr Fiala se spolu s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, polským vicepremiérem Jaroslawem Kaczyńskim a slovinským premiérem Janezem Janšou vydal do ukrajinského Kyjeva, aby se setkal s vrchními představiteli ukrajinského státu. Do Kyjeva, který byl odstřelován a bombardován ruskou armádou. Do města, kde smrt číhala na každém rohu, kdy byl její příchod s vysokou mírou pravděpodobnosti otázkou pověstného „ve špatný čas na špatném místě“. Do země, která čelila přímé válečné agresi největší jaderné zemi na světě.

I tak by mohl v budoucnu vypadat odkaz na dnešní události v kronikách nebo učebnicích. Fialova cesta na podporu ukrajinské vlády a země má více vrstev, než by se na první pohled mohlo zdát. Má rovinu osobní, národní, mezinárodní i historickou. A její důsledky možná ani nedokážeme v současné době dohlédnout. Stejně jako svět už po ruské invazi nebude stejný jako předtím, tak i česká politická scéna, a s ní i celá země, nebudou jako dříve. Česká vládní reprezentace od počátku invaze dávala jasně najevo, na čí straně stojí, a svým aktivním přístupem podporovala nejen humanitární podporu Ukrajiny a jejího lidu, ale i podporu ekonomickou a vojenskou. Nešlo jen o planá slova, ale přímé akce, které měly mezinárodní dopad

Premiér Fiala tuto aktivitu posunul na novou úroveň. Tam, kde většina evropských lídrů mlčí nebo souhlasně kývá s většinou, kde se německý premiér ohání energetickou potřebností a okrádá svůj národ o možnost definitivně se odstřihnout od nacistické minulosti, tam český premiér navazuje na odkaz velkých československých politiků, kteří ukazovali celému světu, kudy vede správná cesta. Krok si zaslouží obdiv z osobního hlediska, odjet do válečné zóny si vyžaduje (přes všechna bezpečnostní opatření) velkou dávku odvahy. Zejména nám ale ukazuje, že i malý národ může i v dnešní, globalizované době dělat velké věci. Ukazuje nám, že za pravdu a spravedlnost je zapotřebí bojovat. Ale hlavně nás vytahuje z marastu zahraniční politiky, do které jsme se za posledních 10 let dostali. Od posledního velkého zahraničně-politického počinu premiéra Mirka Topolánka zabředla Česká republika do nečinnosti a ignorantství, kdy nejen, že nedokázala aktivně vystupovat na evropské scéně (o mezinárodní nemluvě), ale neuměla se ani pořádně vyjádřit, kde se v Evropě vlastně nachází a kam chce směřovat.

Současné směřování české zahraniční politiky a kroky jejích hlavních představitelů navazují nejen na ideály prvorepublikových politiků, ale také na odkaz Václava Havla, ke kterému bychom se zejména v této těžké době měli vracet. Buďme vděčni, že naše současná politická reprezentace touto cestou jde.

„Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom.“ Tomáš Garrigue Masaryk