STARÁ ŠUMAVA: Karel Klostermann o kůrovcové apokalypse
Kdyby jen Karel Klostermann tušil, že šumavský les znovu naroste a kůrovcová kalamita se bude po více než sto letech opakovat! Co by asi napsal o současném Národním parku Šumava, ekologických aktivistech, byrokratech, a o morálce těch, kdo na tom zbohatli?
„Kdo přišel v letech 1872 až 1874 do našich šumavských hor, tomu musily býti nápadný strašlivé spousty tohoto hrozného lesního řádění. Zelené a temné stály tu dnes nádherné smrky: tu počalo jehličí na špičkách červenati, nejprv nahoře, pak ponenáhlu stále doleji. Na konec zčervenalo všechno jehličí a počalo opadávati. Pokud oko sahalo, celé porosty, staré i mladé, všecko dostalo tuto osudnou rezivou barvu, i zelený mech, který byl spadlým jehličím doslovně pohřben… polehly hvozdy nebetyčné – již nevstanou. Leží pně dosud na mnohých místech, ježto nebylo lze je odstraniti. Když se dal po dvou, třech letech kůrovec do mrtvol i do zbylých živoucích, oloupali s nich dřevorubci kůru a oloupanou spálili. Ohně, které tenkrát všude hořely, byly panychidou, kterou člověk zhynulému lesu ustrojil.“
Po celá desetiletí, často i přes sto let vítězí zdravý strom nad všemi útoky svých nepřátel, než on sám své příliš blízké sousedy přerůstá a ti hynou a schnou v jeho stínu. Stáří ovšem jeho sílu ochromuje. Na velikána dotírá zvěř, voda podrývá půdu kolem stromu a obnažuje jeho kořeny, mech rdousí kůru, vítr neviditelnou rukou vtahuje vysoký vrchol stromu do svých neklidných drah. Začne-li strakapoud proklepávat strom a vyšetřovat kůru jeho kmene s tvrdohlavostí sobě vlastní, ortel zániku je vysloven. Otvory ražené hladovým ptačím zobákem se podobají hlubokým ranám a larvy vytahované z už rozvětvených chodeb v kůře svědčí jen o postupu zkázy.
Voje lýkožrouta jsou v plném náporu, do chodeb a hnízd stále se šířících jsou nakladeny tisíce vajíček, z nichž se nepřetržitě líhnou žravé larvy a ničí lýko i mladé dřevo, tedy ony vrstvy, z nichž se jinak strom bez přestání obnovuje, do nichž stoupá jeho míza, v nichž tak leží uchován a chráněn kůrou jeho vlastní život. Stálým útokem lýkožrouta je zničen přívod mízy, což bychom mohli přirovnat k situaci, kdy pevnost, v tomto případě náš strom, přestane být zásobována vodou. Kůra opadá a nepřítel zanechává ve vyschlém lýku znamení v podobě podivně propleteného ornamentu chodeb, které daly kůrovci latinské jméno Ips typographus, tj. knihtiskař.
„…Na protějším břehu divný vypínal se les: všecka země pokryta práchnivějícími, zpuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky, v dosti značných mezerách tu jeden velikán, tam druhý, onde třetí, úžasný byl objem, mechem pokryt peň a dlouhými řasnatými lišejníky větve i ratolesti, vůkol menší dorost, slabý zakrsalý, větve přeražené, vrcholy od jednoho k druhému plazícími se lišejníky jako spoutané, zde onde kmen vší kůry prostý, bez vrcholu, hluboko ve skále zakořeněn, ač přímo stojící, přece příšerná mrtvola, vedle něho rozložité kořání stromu vichřicí ze země vyrvaného, se vší prstí i s mohutnými kameny, jež viseti zůstaly, mezi vším tím drastickým porostem – jenž navzájem vzduch i vodu si odnímal, druh druha dusil a hladem mořil – černé tůně, temnorudé kaluže…“
Zdroj: Der Bayerwald, 1941, č. 2, Alfred Kubin, Klostermann K., Ze světa lesních samot
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora