Válka od kafe

Kdyby se nesetkala nenasytnost Východu s laxností Západu, možná by žádná válka dnes nebyla. Utvrzování obou stran ve svých postojích vedlo chybě, kterou by pravděpodobně dnes ani jedna strana neudělala.

Na počátku bylo v 90. letech jaderné odzbrojení Ukrajiny, jenž bylo jasným ústupkem Západu, který překvapen rozpadem Východního bloku rozhodně nechtěl riskovat jakýkoli bojový konflikt. V té době by „pouhé“  obsazení Ukrajiny stále představovalo posílení vlivu Západu, který stále nevěděl co s odtrženci. Jaderné odzbrojení Ukrajiny bylo asi nutnou cestou tehdejší doby, byť můžeme spekulovat, co by bývalo…

Ukrajina se tak stala skutečným nárazníkovým pásmem nejen díky své geografické poloze, ale také národnostnímu složení obyvatelstva, které v sobě snoubilo Východ se Západem - se snahou o vliv z Východu i Západu. Zatímco Východ svou „laskavou“ náruč dokázal materializovat v odpouštění dluhů za komodity, Západ sliboval samostatnost a bezpečnost vojenského spolku, do kterého však Ukrajinu nehodlal vpustit (ať již z důvodu obav z reakce Východu nebo nedůvěře v pravo-levost, resp. Východo-Západnost státu). Události roku 2014 vychýlily Ukrajinu k Západu, který „láskyplně“ otevřel náruč, bez skutečné ochoty obejmout.

Testovací reakce Východu na sebe nenechala dlouho čekat, Krym byl „osvobozen“ během pár dní, přičemž výkřiky (diplomaticky nazvané „nóty“) a uvalené sankce za to Východu stály. Západ se ukázal jako lev bez zubů, lev, který se vzdá masa, které stejně nebylo v jeho míse. Západ nejenže nechtěl, ale jednoznačně ukázal, že za Ukrajinu bojovat nebude.

Když se začala shromažďovat vojska „pouhého cvičení“ podél hranic Ukrajiny, měl Západ poslední možnost zareagovat. Bohužel nedokázal ani podél svých hranic shromáždit obdobné cvičení a nechal se zastrašovat rétorikou Východu. Lakmusový papírek se namáčel dlouho, signál Západu byl však jasný – za Ukrajinu bojovat nebude. Konečně představou Západu bylo, že maximálně dojde k obsazení separatistických oblastí a bude klid, resp. pošle nóty, ale proč bojovat za oblasti, které se svým národnostním složením podobají Krymu a Západ by do nich nevstupoval podporován jako osvoboditel.

Jenže pokud měl Východ zase chuť na kus masa mimo mísu, pochopil to jako signál, že je možné se k míse přiblížit víc. Bylo by neupřímné si neříct, že kdyby se Putin spokojil s „málem“ a obsadil „jen“ separatistické oblasti, skončilo by to opět u nót a bezzubých sankcí. Tentokrát však přišel přešlap z Východu, místo jistého zisku vidina plné mísy. Spolu s rétorikou směřující proti Finsku, Švédsku, někdejším středoevropským satelitům však lva popudil. Východ pro další desítky let ztratil šanci být důvěryhodným partnerem, což i bez ohledu na krymskou anabázi mohl jinak ustát.

Přes veškeré handrkování Východu a Západu se nakonec nejpodstatnější ukázal David, který se nebál Goliáše a média, která vystrašila a naklonila masy Západu k podpoře.

Západ nejen pocítil obavu, že Ukrajinou to nemusí skončit, ale zároveň jeho politici pochopili, že svou laxností a politikou pasivní rezistence u vystrašeného voličstva nezabodují. Ukázalo se, že podporovat jen helmami a obinadly nebude stačit, neboť to neuspokojí ani Ukrajinu, ani voliče. Dle všeho darované zbraně nemusí skončit na Východě, ale naopak by ho mohly oslabit.

Putin se tak přes jasný lakmusový papírek dostal do nejhorší možné situace. Davida snadno nepodmanil, lev začal ukazovat zuby, domácí propaganda již nemohla zakrýt neúspěch rychlé akce a stažení vojsk by znamenalo porážku v boji a následně i doma.  Čím více eskaluje svoji agresi, tím více se podobá zvířeti zahnanému do kouta, které udělá cokoli pro svoji záchranu. Bohužel, to cokoli je u Putina hodně nebezpečné, důvod, proč Západ byl ochotný separatistické oblasti obětovat. Prohra, vlastní ztráty, stejně tak zdlouhavost války by Putinovi mohla vzít podporu bez dalšího. Projevy nespokojenosti veřejnosti se stávají noční můrou, umocněné hrozbou ekonomického pádu. Rusko je již jiné, než bylo v době Stalina, mladá generace má již jiné představy o životě a je mnohem více západní a neochotná snášet utrpení pro rozmary vůdce.

K tomu se probírá líný lev, který sice nadále není ochoten válčit, ale ví, že pro jeho vlastní bezpečí je lepší, když za něj kravou práci odvedou jiní. Boj od kafe se ukázal politicky skvělou strategií – voliči se online účastní války, ze které nekrvácejí, protože jsou ochotni poskytnout podporu, která je však nebude stát příliš. Kdyby nešlo o životy a utrpení lidí, svádělo by to k přirovnání k fanouškům zápasu, u kterého se potí jiní.  Bohužel to není zase taková nadsázka, když sankce proti válce jsou poměřovány ekonomickými důsledky, když neochota snášet komoditní diskomfort předčí strach z budoucího porobení a záchrany života jiných.

Líný lev udělal sice k překvapení Východu první pohyb, ale dokud nebude akceptovat míru újmy za svoji dřívější laxnost, může jednoho dne skončit v cirkusu. Dosud nevídané sankce a participace jinak apatických států by měly být jen prvním krokem. Nikomu z nás se nechce mrznout, nikomu z nás by nebylo milé zpomalit ekonomiku, ale slepota pohodlí vedla k druhé světové válce. Válčit a zároveň se společně účastnit sportovních utkání, válčit a obchodovat je zneuctěním ztracených životů. Být krutá zima, mohli jsme být dávno bez plynu a Putin by toho byl využil, jen počasí mu nepřálo a nyní je pro něj výhodnější zachovat obchod. Pokud Západ nezbaví Putina ohromných dolarovo-eurových příjmů, resp. mu umožní tyto prostředky využívat, přilévá benzín do ohně války. Nebuďme slepí, ať nelitujeme.

Bylo by naivní očekávat porážku Putina, velmocenská hrdost by mu to nedovolila. Hitler také bojoval do konce a raději se nevzdal. Bohužel, nemají-li umírat další, opět bude muset být Ukrajina obětována a prezident Zelenskyj si je toho vědom – neaspiruje na spojení se Západem, který jej neobejme, jen se brání „laskavému“ bratrství s Východem - proto připouští neutralitu země. Prohra za záchranu lidí a země.

Nepožadoval snad Putin příslib nevstoupení Ukrajiny do NATO? Aneb bylo by to jeho smutné vítězství.