Jsou to přece jenom čmáranice. Snímek Tove připomíná statečnost autorky Mumínků

Tove Janssonová se narodila v roce 1914 do svrchovaně umělecké rodiny: její otec byl známý sochař, matka grafička a ilustrátorka. Talent tedy měla kde brát a také jej rozvíjela, umění studovala ve Stockholmu, v Helsinkách i v Paříži. Chtěla být především malířkou, proslavily ji však zejména postavičky Mumínků, jejichž příběhy s úspěchem vydávala knižně i jako novinové komiksové stripy. 

Věděla, jak složité to může být s národní příslušností a s politikou vůbec: její rodina patřila ke švédské jazykové menšině ve Finsku, které nadto v době jejího narození ještě patřilo k carskému Rusku. Zažila dramatický a statečný boj Finska proti Stalinově zvůli a zároveň nebezpečné finské lavírování ve vztahu s Hitlerem. Jako karikaturistka se nebála zesměšňovat ani jednoho z nich: světoznámá byla její kresba Hitlera jako nenasytného děcka, jež se evropští státníci snaží utišit tím, že mu dávají kusy koláče – Československo, Rakousko, Polsko.

Osudový vztah s režisérkou

Snímek Tove, který natočila finská filmařka Zaida Bergrothová, připomíná statečnost Tove Janssonové jako karikaturistky i její vnitřní boj jako umělkyně. Mumínky, na něž se hrne chvála, hrdinka filmu dlouho označuje jen za takové „čmáranice“. Chce se proslavit jako malířka a naplnit naděje svého otce sochaře: až po jeho smrti se dozvídá, že její úspěch s Mumínky pro něj rozhodně nebyl bezcenný.

Hlavním tématem filmu je ovšem hrdinčino bolestné hledání naplňujícího vztahu. Jejím souputníkem, přítelem a jednu dobu i snoubencem byl levicový intelektuál a novinář Atos Wirtanen. Určující setkání však Tove Janssonová zažívá, když se po válce setkává s dcerou helsinského starosty Vivicou Bandlerovou, která právě začíná s kariérou avantgardní divadelní režisérky. Pohlcující vztah bohužel není tak oboustranný, jak by si Tove představovala. Bohémsky naladěná Vivica má jiné představy o věrnosti, navíc je movitá a na rozdíl od Tove si může dovolit třeba dlouhodobý pobyt v Paříži. Tove proto čeká bolestné, ale nakonec osvobozující hledání vlastní cesty a identity.

Nesporným kladem snímku je výkon Almy Pöystiové v titulní roli: přesvědčivě vyjadřuje hrdinčinu skrytou vášeň, vážnost a křehkost i energii a hravost. Že se snímku skutečně podařilo zachytit leccos podstatného z osobnosti Tove Janssonové, podtrhují ve finále i archivní záběry skutečné Tove. Ta po sobě zanechala o hodně víc než jen Mumínky: co si přečíst třeba autobigraficky laděné romány Dcera sochaře nebo Fair play?