V roce 2017 jste vzbudil pozornost oznámením, že do právě vydané knihy Archeologie kraje básníků od Jiřího Waldhausera se omylem dostaly fotografie ženských aktů. Šlo však o záměrnou dezinformaci, tedy o guerillový marketing s cílem propagovat nejen muzeum, ale celé muzejnictví, je to tak?
Rozvířilo to debatu, která tady do té doby nebyla. Lidé díky tomu zjistili, že nejsme takoví suchaři, jak se může zdát.
Za svéráznou propagaci muzea jste si vysloužil slova uznání i kritiku, že jste zašel za hranu...
Mělo to velký ohlas, dostali jsme se do médií a mělo to i dozvuky. O naší akci jsem referoval na konferencích a přednášel na vysokých školách. Posluchače to zajímalo z hlediska motivu a efektu kampaně. Jak jsme to zamýšleli, tak to dopadlo. Dali jsme o sobě i o českém muzejnictví vědět, že pouze nepořádáme výstavy, ale také publikujeme.
Jak vás to napadlo?
S autorem Jiřím Waldhauserem, který je podobným věcem nakloněn, jsme se dohodli, že publikaci budeme propagovat netradičně. Měli jsme asi tři nápady, jedním z nich byla i fikce, že se do publikace dostaly akty. Ta vyhrála. Všechno jsme konzultovali s Královéhradeckým krajem jako zřizovatelem. Rovněž po právní stránce jsme si zjišťovali, zda nějak nemateme spotřebitele. Vyzkoušeli jsme si to dokonce tím, že jsme tiskovou zprávu předem předložili známým. Ukázalo se, že to funguje. Nakonec trvalo asi den a půl, než jsme vše uvedli na pravou míru. Také se ukázalo, kdo je příznivcem muzea a kdo mu moc nefandí.
Jak byste představil muzeum lidem, kteří do Jičína přijedou poprvé?
Jsme muzeum hry. Lidé to příliš nečekají, nevědí, co to znamená, hledají hračky nebo deskové hry. Pro nás muzeum hry znamená interaktivitu mezi návštěvníkem a expozicí, možnost si na něco sáhnout a vyzkoušet. Právě proto se k nám vracejí, baví je to a překvapuje.
Valdštejnský zámek, ve kterém sídlíte, prochází rekonstrukcí, s čímž souvisí i nová stálá expozice.
Vytvoření či její revitalizace je jeden z nejbližších a největších cílů. Máme studii, která se týká prostor, máme vymyšleno, co a jak. Město bude na projekt reagovat po stavební stránce. Zkrátka vymyslíme, jaké budou vitríny, osvětlení, podlahy nebo třeba topení. Letos se chceme ucházet o evropské peníze, s městem si budeme vyjasňovat pravidla spolupráce.
Kdy bude expozice hotova?
Vnímáme, že jsme už tak trochu muzeum muzea. Standardy výstavnictví jsou trochu jinde, přesto máme jiné kvality. Myslím si, že se u nás návštěvníci cítí jako doma, interaktivní prvky fungují, avšak z pohledu techniky jsme za zenitem. Snažíme se o revizi projektu, který loni neuspěl při žádosti o peníze z Norských fondů. V ideálním případě bychom rádi začali v příštím roce a expozici chceme mít za dva roky.
Nechcete mezitím zaujmout návštěvníky právě tím, že jste muzeem muzea, a třeba i nadsázkou podtrhnout, že u vás lze vidět původní prostředí?
Existují muzea, kde starou expozici konzervují co nejvíce a nechávají ji v původním duchu. Žádné nové prvky ani technologie. Myslím si však, že my si to dovolit nemůžeme. Plníme službu regionu a lidé jsou zvyklí na určitý standard. Je možné, že by o to naši návštěvníci ani nestáli.
Jak bude expozice vypadat?
Myslím, že to bude překvapení. Můžu prozradit, že bude založena na příbězích a centrálním příběhem bude výbuch jičínského zámku, k němuž v 17. století skutečně došlo. Muzeum vystoupí z prostoru. Zní to možná divoce, ale my to máme promyšlené, věřím, že to klapne.
Od listopadu se ve Valdštejnském zámku řeší rozsáhlá havárie páteřního rozvodu topení.
Naši průvodci sedí v zimě, hygienická norma je 20 stupňů Celsia a my tam máme okolo 17 stupňů, někdy i méně. Od února na ně proto musí návštěvníci zazvonit. Není to velký problém, ale příjemné to není.
S tím však máte zkušenosti, havárii topení jste řešili už v roce 2013.
Sem tam něco nefunguje, občas se tu týden netopilo. Je to dané stářím topné soustavy. Jsme v nájmu, za ten platíme městu. V provizoriu jsme střídavě od listopadu, proto jsme požádali o odpuštění části nájemného a město nám vyhovělo. Pokud vím, do konce února by měl být problém s topením vyřešen.
Máte představu, jak a kdo si přichází prohlédnout muzeum a kdo interiéry zámku?
Prohlídky zámku děláme zpravidla v turistické sezoně my jako muzeum a také informační centrum. Je však otázka, co taková prohlídka znamená. Je tu totiž velmi málo dochovaných autentických prostor, v podstatě máme jedinou síň, ostatní části jsou přestavěné a vypadají jinak než kdysi. Není tak moc co ukazovat. Návštěvníky však vodíme do sklepení zámku na arkádovém nádvoří nebo do galerie, která bývala konírnou Albrechta z Valdštejna, a výklad má evokovat to, co tam kdysi bylo. Nemá to však nic společného s klasickou návštěvou zámku, spíše jde o muzejní způsob. Pokud přijde třeba 60 lidí, prohlídku zámku volí třeba tři.
Před lety jste zvažovali, zda v galerii nezřídit expozici věnovanou Albrechtu z Valdštejna.
Byl to nápad, město mělo na arkádovém nádvoří zámku prostor, o kterém se vědělo, že do budoucna nebude mít využití. Říkali jsme si, že bychom tam mohli směrovat galerijní činnost a ve stávající galerii vytvořit stálou expozici Albrechta z Valdštejna. Byl to nápad, neboť se zdálo logické mít ve Valdštejnském zámku na Valdštejnském náměstí ve Valdštejnově městě ještě další prvek, který by s ním souvisel. Nakonec z myšlenky sešlo. Vydali jsme se opačnou cestou, galerii se snažíme opečovávat, máme tam nové osvětlení i výstavní panely. Když se na to dívám zpětně, myslím, že by nám dnes takový prostor chyběl.
Co pro vás Albrecht z Valdštejna znamená?
Samozřejmě největší historickou osobnost související s Jičínem. Byl to snílek, který si maloval spoustu věcí, jež však nedopadly, což je v Jičíně vidět. Zároveň šlo o kontroverzního člověka. Když to vezmu trochu filozoficky, mám pocit, že schválně nechal prostor pro domýšlení svých záměrů dalším generacím. Týká se to třeba jeho myšlenky barokně komponované krajiny na Jičínsku.
Na náměstí naproti vašemu muzeu vzniklo před časem soukromé muzeum a mincovna věnující se právě Albrechtovi z Valdštejna. Nebudete s ním spolupracovat?
Proč ne, ale spolupracovat není příliš jak. Je to spíše expoziční prostor, který s muzeem kromě názvu nemá mnoho společného, jeho hlavní činností není budování sbírky, ale spíše jen přilákat návštěvníka do expozice. Víme o sobě, ale to je tak všechno.
Je Jičínsko dobrou lokalitou z hlediska archeologů?
Archeologické oddělení je naše největší. Nálezům a výzkumům se věnujeme, jak nám ukládá zákon. Obracejí se na nás stavebníci a my při jejich stavbách asistujeme. Část depozitáře v Robousích, kterou obývají archeologové, je již téměř zaplněná. Jičínsko je určitě dobrou archeologickou lokalitou. Je to z velké části rovinaté, úrodné území. Když to srovnám s množstvím nálezů třeba v oblasti Krkonoš, musejí být naši archeologové spokojení. Přijdou si na své, protože samozřejmě chtějí nalézat. U nás v muzeu se scházejí všechny nálezy, které se podaří objevit v okrese Jičín.
A co spolupráce s hledači pokladů detektory kovů, se kterými řada muzeí, včetně hradeckého, spolupracuje?
S archeologií máme velké plány. Plánujeme tři archeologické výstavy, z toho jednu opravdu velkou, kterou představíme v létě, bude se věnovat bohům a hrdinům konce doby bronzové na Jičínsku. Další představí nálezy z posledních dvou let a poslední se zaměří na nálezy amatérských hledačů s detektory. Podle zákona to je nelegální činnost, ale i u nás panuje trend nastavování dobrých vztahů. Spolupráce existuje, zrovna nedávno jsme dělali školení. Řekl bych, že se tato skupina z hlediska odbornosti kultivuje. Sami už zaznamenávají polohu nálezů a snaží se je odevzdávat tak, jak potřebujeme.
Co dokáže ředitele muzea překvapit?
Nad tím se musím zamyslet. Zmínil bych, jak se některé věci velmi těžko prosazují přes politiky. Roky se o něco snažíte, myslíte si, že je všechno vybojované, a když se po volbách vymění lidi, jste rázem na začátku. Ale opakuji, po těch letech už to taková překvapení nejsou... Navíc musím konstatovat, že spolupráce s naším zřizovatelem je v posledních letech příkladná.
V letech 2005 až 2008 jste působil jako historik v muzeu v Turnově, ale před nástupem do Jičína v roce 2010 jste zběhl z oboru. Proč?
Věnuju se sportu a tehdy jsem odešel za kamarády do firmy, která v Liberci vyrábí sportovní oblečení. Rok jsem byl obchodním manažerem. Zjistil jsem, že je to práce, která se do velké míry rok co rok opakuje – jezdíte na veletrhy, komunikujete s obchody, pak zase na veletrh a tak pořád dokola. Zkrátka jsem si uvědomil, že je to sice zajímavá zkušenost, ale že to není pro mě. Co vám budu povídat, stýskalo se mi. Takže jsem se k oboru vrátil, i když teď dělám něco jiného než dříve. Historii se věnuji spíše okrajově, musím hodně komunikovat, řešit technické problémy a provozní a ekonomické záležitosti.
Spolu s historií jste vystudoval filmovou vědu. Nemáte v úmyslu to nějak uplatnit v muzeu?
Vůbec ne. Ale možná jsem tím trochu postižený, mám filmy rád. V muzeu tvoříme filmové videospoty, čímž se snažíme budovat si značku. To by možná mohl být nějaký pozůstatek, který ve mně přetrval.
Začátkem listopadu muzeum po deseti letech příprav slavnostně otevřelo nový depozitář v jičínské části Robousy. Vzápětí začal přesun části sbírek, které v krabicích zabíraly místo ve Valdštejnském zámku nebo byly uloženy v pronajatých skladech. Jak pokračuje stěhování?
Naším cílem bylo do konce minulého roku opustit depozitář v Soudné, který jsme si komerčně pronajímali, a to se povedlo. Už jsme nechtěli platit další peníze. Byla tam nejrozměrnější část sbírky, kterou jsme přemístili do přízemí nové budovy, teď zaplňuje první patro. Archeologické sbírky jsou přestěhované. Sbírky převážíme sami, budou tam na dlouho, tak to chceme udělat pořádně, nespěcháme. Odhaduji, že na podzim by mohl být nový depozitář zaplněn.
