K oslavám vašeho jubilea patří ojedinělá průřezová výstava v Husitském muzeu s názvem Marie Michaela Šechtlová: Grafika kresba, malba. Co byste k ní řekla?
„Výstava začala v půlce února a potrvá do začátku května. Koná se na Staré radnici vedle gotického sálu ve třech místnostech. Měla jsem už přes stovku samostatných výstav, ale tato je velmi důležitá. Je to retrospektivní výstava, kterou dal dohromady úžasný kurátor Ivo Binder. Spoustu práce na ni odvedla Lenka Zajícová z muzea. Kromě toho připravujeme do tisku monografii, na kterou se velmi těším.“

Název výstavy Grafika, kresba, malba napovídá, jaké techniky obsahuje. Co se na výstavu vešlo, co nevešlo?
„Jsou tam také čtyři plakáty, které jsem vytvořila pro naše fotografické Muzeum Šechtl a Voseček, abych alespoň okrajově prezentovala práci, které se teď věnuji více než té svojí. Je tam také několik kusů keramiky, ilustrace a koláže.“

Při grafice se používá řada technik. Které jste pro výstavu zvolila?
„To bude jednodušší, když uvedu, které techniky tam nejsou: rytina do kovu, sítotisk, dřevořez. Na výstavu jsme vybrala hlavně techniky z hloubky, kam patří i má oblíbená mezzotinta. Zdaleka nejsem jediná, která ji využívá, dnes ji dělá spousta umělců. V době, kdy jsem s ní začínala, to znamená před 50 lety, nás bylo málo. Byla určitá pauza. Kdysi ji dělal Švabinský, pak dlouho nikdo. Po mně se začali přidávat další.“ 

V čem je technika mezzotinty náročnější, pracnější?
„Říká se, že po mědirytině je nejpracnější. Pro mě byla zajímavá v tom, že ji v určité době nikdo nedělal. Chtěla jsem vyzkoušet, jaké má tato technika možnosti. Mezzotinta je vlastně jediná z grafických technik, kde se nepracuje s linkou. Destička napřed celá nazrní, udrží tolik barvy, že tiskne krásně sametově, černě nebo pro mě za mě žlutě, když tam natřu žlutou. Tiskne tak krásnou plochu, že to žádná jiná průmyslová grafika neumí. Potom se do ní zpětně vyhlazují světla. Je to hodně o světle, tím má tato technika hodně společného s fotografií.“

Vyznavačem této techniky byl v 17. století holandský malíř Wallerant Vaillant…
„V té době byla hodně rozšířena v Anglii. Rytina už nebyla schopna přenést vjem šerosvitových obrazů.“

Co ještě kromě výstavy a monografie ve vašem letošním jubilejním roce plánujete?
„Když jsme s Lenkou Zajícovou plánovali komentované prohlídky výstavy, tak jsem si jednu dala na 17. března, tedy na datum mého narození. Uvažuji, že bych koupila pár lahví něčeho šumivého, abych na komentované prohlídce mohla přivítat přátele. Narozeniny oslavím na výstavě. Hodně práce nám zabírá příprava zmíněné monografie, která vyjde ve spolupráci s Husitským muzeem. Pracuje na ni celá rodina. Bude tam téměř 400 reprodukcí. U všech se musejí dohledávat roky, velikosti grafik. Museli jsme také vytvořit grafiku na banner, který visí na Staré radnici.“

Hodně se věnujete rodinnému odkazu: Muzeu Šechtl a Voseček. Už máte všechny skleněné negativy převedeny do digitální podoby?
„Máme naskenované všechny, co jsou u nás a co jsou v oblastním archivu. Máme převedeny všechny pozitivní fotografie tak do roku 1950, které se u nás zachovaly. Zaplaťpánbu se stále nacházejí další. Nedávno jsme zachytila na Facebooku fotografie skleněných negativů. Máme domluveno, že se na ně půjdeme podívat, mám totiž dojem, že podle adjustací a velikostí by to mohly být další negativy z dílny Šechtl a Voseček.“

Muzeum Šechtl a Voseček by se jednou mohlo stát součástí rekonstrukce Křižíkovy trafostanice (elektrocentrály) nad Jordánem v Dobrovského ulici. Co na to říkáte?
„Stavba už se projektuje. Moc se na to těšíme. Má zde vzniknout multifunkční dům, který bude určen různým aktivitám včetně fotografie. Jedna výstavní místnost by byla věnována jen Šechtlovi a Vosečkovi. To je úžasné. Moje maminka se o to snažila od roku 1990, aby našla prostor v Táboře, kde by mohly být stabilně fotografie vystaveny.“

Jak vzpomínáte na svá umělecká studia, na střední školu zv. Hollarka a na UMPRUM v ateliéru Zdeňka Sklenáře?
„Byla to krásná léta druhé poloviny šedesátých let. Měla jsem to štěstí, že v Táboře začal učit na Lidové škole umění Karel Valtr. Ten si s námi povídal o zásadních věcech kolem kumštu. Naučil nás koukat se a být poctivý v tom, co děláme a o čem přemýšlíme. Dostat se na střední výtvarnou školu Václava Hollara bylo náročné. Pamatuji se, jak jsem přišla na Hollarovo náměstí a tam stálo 350 uchazečů, přičemž brali jednu třídu. Dostat se na vysokou školu bylo ještě o řád horší. Měla jsem štěstí, že jsem se na obě školy dostala i díky tomu, že tenkrát o tom nerozhodovala komunistická strana a školy si vybíraly samy.“

Celý váš rod třímal v ruce fotoaparát. Vy jste se přece jen umělecky vydala jinou cestou. V čem vás ovlivnili vaši předci?
„Je úplně jedno, co máte v ruce, ale ve všech výtvarných oborech je důležité umět se dobře dívat, umět pořádně techniku. Rodiče mě naučili, že umění se musí dělat poctivě.“

Máte za sebou stovku výstav. Utkvěla vám některá více v paměti, třeba ta, která se konala v Kanadě?
„Na výstavě v Kanadě jsem nebyla. Tam jsem pouze posílala věci. Za totality jsem se dostávala do zahraničí jen občas. Obrázky byly tehdy svobodnější. Dělám drobné grafiky, které se dostaly do celého světa na spoustu výstav. Co si vzpomínám, měla jsem krásnou výstavu ve slovinské Škofja Loce, kam přišel i velvyslanec, k mému překvapení Táborák Petr Voznica. Několik výstav mi zahajoval Radovan Lukavský, to byla vždycky paráda a svátek.“

Na konci 80. let jste vytvořila sérii grafik Růženec. Tyto grafiky nakonec skončily ve Vatikánu u papeže Jana Pavla II., kam je odvezl český kardinál Tomášek.
„Říkáte to správně. Když jsem Růženec dělala, to byl rok 1988. Doporučil mě táborský děkan Václav Žitný. Váhal, zda mě má doporučit, abych z toho neměla problémy. Vytvořila jsem to pro jednoho faráře z Prahy, grafiky jsme společně předali kardinálovi k jeho narozeninám v červnu 1989. Pan kardinál byl úžasný. Měl na nás deset minut, ale svého sekretáře, který přišel schůzku ukončit, poslal několikrát pryč a povídal si s námi přes půl hodiny. Bylo vidět, že má z grafik radost. Moc si považuji, že je nakonec odvezl jako svůj dar papeži u příležitosti svatořečení Anežky České.“

Vy jste si ze setkání s kardinálem něco odnesla, že?
„Odnesla jsem si růženec posvěcený papežem. Vozím ho všude na cesty, abychom se v pořádku vrátili.“

Vytvořila jste mj. cyklus olejomaleb Stromy. Lze říct něco kolem jeho vzniku?
„Stromy jsem si dala jako dárek k padesátinám. Mám jich kolem stovky. Pánové k padesátinám někdy mění manželky. Já jsem uvažovala, jestli se dokážu pustit do úplně jiné techniky, jiným způsobem. Většinou jsem tvořila malé formáty. Rozhodla jsem se, že budu pracovat na formátech metr krát sedmdesát, které budou na rozdíl od grafik hodně barevné. Viděla jsem v té době výstavu krajinomalby z konce 19. století. Bylo by jasné, že jít cestou realismu nemá cenu. Přemýšlela jsem, co jsem v životě viděla a jiní třeba tolik ne. Můj otec experimentoval s barevnou fotografií. Co se dnes dělá na počítači, se dříve dělalo laboratorně. Jezdil k nám pan Fischer z Vídně, vozil otci Agfacontour finmy. Tato technika spočívala v tom, že se každému odstínu šedivé přiřadí nějaká barva. Ty barvy jsou většinou veselé. Stromy a dědovy fotografie mají společný princip, ale moje stromy jsou malované.“

A co jste si, paní Šechtlová, nadělila k šedesátinám?
„Dostal jsem se k tomu trochu později, ale nadělila jsem si techniku akvarelu. To je pohoda a radost. Dělám ho hodně volný. Jsou to vzpomínky na mé cesty, na krajiny a zahrady, které jsem viděla.“

Zpátky do roku 2022. Běží zásadní táborská výstava, vyjde obsáhlá monografie. Pak už budete odpočívat?
„Spoustu času mi zabrala příprava té monografie, dát dohromady všechny rešerše toho, co jsem za celý život vytvořila. Mám letos celkem tři výstavy. Jedna byla v Praze v hotelu Villa, druhá se koná v Táboře a třetí začne v půlce dubna v Teplicích. To bude také velká výstava, kde je výstavní prostor na sto rámů sto krát sedmdesát. Tam se to poveze jen v deskách. Bude zde opět všechno: grafiky, malby, kresby. A na čem ještě pracuji? Mám rozdělaná dvě ex libris. Mám domluveno s panem Žižkovským, že budu dělat pro jeho edici Biblos náměty z bible technickou mezzotinty. To je spousta práce. Všechno má být hotovo do konce června. Pak začnu připravovat kalendář dědečkových fotografií.“

Máte nějaké osobní, třeba babičkovské přání pro tento rok?
„V této době máme asi všichni stejné přání: abychom byli zdraví. Své babičkovské přání jsem si konečně splnila. Když jsem měla malou dceru, uvažoval jsem o tom, že udělám cyklus leptů na téma Alenka v říši divů s tím, že Alenku budu kreslit já, a to velmi realisticky. Takové ty králíky, hrady, prapodivnosti bude doplňovat dětská kresba. Kdysi jsem udělala pouze první grafiku, ale pak mi dítě vyrostlo, začalo chodit do školy a už kreslilo úplně jinak, takže záměr splnit nešlo. Teď jsem si ale přání splnila s vnučkou. Sice trochu v jiné podobě, ale dnešní děti mají k dispozici úžasné papíry. Naše Emička pořád něco vystříhává a zbyla po ní hromada odstřižků. Z těch odstřižků jsem udělala dvacet čtyři koláží na téma Alenka v říši divů, které jsem doplnila svou kresbou. To mě moc bavilo a jednou to bude mít vnučka jako vzpomínku na babičku.“

Děkuji za rozhovor. Luboš Dvořák, tiskový mluvčí města Tábora

únor 2022