773. schůzka: Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba

Tato slova rakouského císaře Františka I. citoval francouzský historik Ernest Denis. Pronesl je k učitelům gymnásia ve slovinské Lublani a přímo skvěle vyjadřují celou politickou filosofii a vládní praxi tohoto panovníka. A taky ještě říkal: „Takřečení géniové a učenci nejsou k ničemu – vždycky chtějí všechno vědět líp a zdržují úřadování, anebo jim nevoní. Zdravý lidský rozum a dobrá zadnice, to je nejlepší.“ (S tou zadnicí to myslel tak, že všechny problémy je nutno tak říkajíc vysedět.) Hlavně aby nebyly nějaké (jakékoli) změny. Jeho odpor k moderním názorům dosahoval někdy až anekdotických rysů. Vyprávělo se, jak jej doktor při lehkém nachlazení uklidňoval slovy, že díky jeho silné konstituci není důvod k obavám. Císař ostře vybuchl: „Žádám vás důrazně, abyste přede mnou slovo konstituce nepoužíval!“

Panovníkům životní obzor se smrskl na psací stůl, u kterého pilně vyřizoval úřední akta, přičemž maličkostem věnoval stejnou, ne–li větší pozornost, než záležitostem zásadního charakteru. Důležitá rozhodnutí ponechával kancléři Metternichovi. Pan kníže byl ve stále horší kondici. Léta mu na energii nepřidala. Nikomu nepřidají. Schopnosti tohoto vynikajícího politika postupně upadaly. Věřil v neměnnost systému, který sám vytvořil, a byl přesvědčen, že jeho policie pod vedením hraběte Sedlnitzkého je schopna mocnářství uchránit před všemi moderními myšlenkami. Podléhal víře ve vlastní neomylnost (jako mnoho politiků před ním, i po něm, ty současné z toho nevyjímáme), pokládal se za nejmoudřejšího člověka své doby, a hlavně odmítal brát na vědomí prostý fakt, že svět kolem něho se mění.

Činnost Františka Antonína Kolovrata

V tomto ohledu se nápadně podobal svému panovníkovi, ten taky odmítal každé pomyšlení na možnou změnu: „Já a Metternich to ještě vydržíme.“ Dlužno dodat, že vedle něho (a také proti němu) stál hrabě František Antonín Kolovrat. Ten pocházel ze starého českého aristokratického rodu a v Čechách také zahájil svou kariéru ve státních službách – nejprve jako pražský hejtman a policejní ředitel, poté jako nejvyšší správní úředník v zemi – president zemského gubernia a nejvyšší purkrabí. V této funkci projevil značnou iniciativu v úsilí o hospodářské i kulturní povznesení země. Podílel se (mimo jiné) významným způsobem na založení Vlasteneckého (dnes Národního) muzea.

Císař František I. ho povolal do Vídně na místo státního ministra, člena ministerské konference. Té předsedal Metternich. Kolovrat se stal blízkým poradcem císaře a nejvyšším úředníkem ve vnitřních záležitostech monarchie a tím i velkým soupeřem kancléře Metternicha. Hrabě Kolovrat se zaměřil hlavně na finanční otázky, které byly v Rakousku obzvláště palčivé. Brzy na Metternicha narazil. Příčinou té prominentské srážky bylo, že žádal (v zájmu snížení státních výdajů) omezení nákladů na armádu. Tím si musel vysloužit pověst liberála, jeho politika však ve skutečnosti odpovídala zájmům velkých šlechtických rodin, které stále více pohlcovala služba dvoru, ale které přitom nezapomínaly na své rodové statky a zájmy. Chtěly co možná nejnižší zdanění. (Inspirující myšlenka, jak lze nahlédat i dnes.)

Kolovat byl poněkud bezohledný, často zlomyslný, jakož i náladový autokrat. ale jisté výsledky (především ve finanční sféře) mu nelze upřít. V roce 1830 dosáhl ztrát poprvé po dlouhých letech vyváženého rozpočtu bezu deficitu. Rod Kolowratů žije svými výhonky i v současnosti, leč ani jeden nepůsobí (bohužel) na našem ministerstvu financí. Pro další Kolovratovu kariéru bylo však mnohem důležitější, že si zavázal císaře dobrými radami při správě a investicích jeho osobního majetku.

V době panování císaře Ferdinanda byli oba vládychtiví rivalové nejmocnějšími muži v říši. Na rozdíl od Metternicha, který v českém národním hnutí viděl nebezpečí pro monarchii, Kolovratovi lichotilo, že byl považován za jeho ochránce a při různých příležitostech dával najevo svůj kladný vztah ke snahám o rozvoj českého jazyka a vědy. Jeho nepřátelé o něm tvrdili, že vyhoví každému, kdo ho osloví: „Jsem Čech a jmenuji se Václav“. Ve skutečnosti pan hrabě moc česky neuměl. I ve stáří zůstal císař František nedůvěřivým i k nejbližším spolupracovníkům. Těžil ze situace, kdy se oba rivalové, Metternich i Kolovrat, předháněli ve snaze získat si jeho přízeň a tak se vzájemně omezovali ve své moci. Možná, že se tím docela i bavil.

Tajná konference

V posledních letech Františkovy vlády se stala nejvyšším vládnoucím orgánem „tajná konference“, složená z Metternicha, Kolovrata a presidenta Nejvyššího policejního úřadu Sedlnitzkého. K jednání bývali přizváni i jiní šéfové a presidenti dvorských úřadů (podle povahy projednávaných záležitostí). Je třeba podotknout, že vysoká byrokracie se důsledně členila na přívržence kliky Metternichovy nebo Kolovratovy. (Dnes by se řeklo na „fankluby.“) Takhle bezelstné to tenkrát nevypadalo. Jeden z dvořanů přirovnal vládu k heraldickému orlu v císařském znaku: „Metternich a Kolovrat tvoří císařského orla. Jedna hlava se dívá vpravo a druhá vlevo.“

I když se každá z těch hlav dívala jiným směrem, problémy, které se postupně vynořovaly, viděla každá z nich. Metternicha děsily trhliny v evropském systému, prohlubující se zejména od červencové revoluce roku 1830 ve Francii. Podle něj potřebovalo Rakousko více vojáků, silnější policii, cenzuru a mravní dozor – proto stále vzrůstal vliv církve a stát vyklizoval pozice, získané Josefem II. Kolovrat zase upozorňoval na prázdnou pokladnu, znovu narůstající státní dluh, zaostávání za průmyslovým rozvojem jiných zemí a na chudnutí řemeslníků, což pokládal za možnou revoluční hrozbu. A císař František jim oběma vlídně naslouchal, vyžadoval si doplňující zprávy, ale ve vládě se stejně nic neměnilo. Metternicha smetly až revoluční bouře v březnu 48. roku, které za necelý měsíc vynesly Kolovrata do čela nově vytvořené vlády. Nicméně i on musel záhy z politického života odejít a zabývat se „zvelebením svého panství“.

„Císař František stárnul a vládnutí ho začalo unavovat. Ono ho svým způsobem unavovalo po celou dobu třiačtyřiceti let, po kterou panoval. Jeho kondice se zhoršila po nemoci, kterou prodělal v roce 1826. Bylo mu často špatně, trpěl nachlazením a horečkami. Kúry v lázních Badenu u Vídně mu přinášely jen dočasnou úlevu. Trpěl také velkými bolestmi zubů, ale proti těm nebylo v té době léku. V pětašedesáti letech neměl císař už ani jeden zub. Navzdory svému chatrnému zdraví si císař nedal říci a v září 1834 se zúčastnil manévrů na Moravě,“ dozvídáme se z knihy rakouského spisovatel literatury faktu Friedricha Weissensteinera Rakouští císařové. „Ve větru a dešti si uhnal horečnatý katar a do Vídně se mohl vrátit až v říjnu. Jeho osobní lékař dr. Stifft (tedy Štyft neboli Kolík, popřípadě Čípek) nevěděl nic lepšího než jeho nemoc, z níž se během zimy vyvinula těžká bronchitida, léčit sirupem proti kašli.“

Nepomohl. (Jak by mohl?) Z bronchitidy se vyvinul zánět pohrudnice a nakonec zápal plic. Lékařské koncilium předepsalo již beztak oslabenému panovníkovu tělu ještě pouštění žilou. František sice dokázal vládnout třiačtyřicet roků, přestát všechny pohromy a dobové bouře, leč drastickou kůru svých lékařů přežít nemohl. Krev mu vzali šestkrát za sebou, a když ji zvážili, konstatovali: „Je opravdu těžká!“ Bylo jí přes dva litry. Arcivévodkyně Žofie (císařova snacha, manželka jeho druhorozeného syna Františka Karla) si tehdy zapsala: „Z krve se jen kouřilo, tak byla zanícená!“

Večer 28. února 1835 měl napsat na smrt nemocný císař roztřesenou rukou dva lístky synu Ferdinandovi. (Časem se začalo tvrdit, že ho už nevnímajícímu císaři odstrčil kníže Metternich a umírající je pouze podepsal.) Na tom prvním a důležitějším papíru měl udělit svému nástupci státně politické rady zcela v duchu vlastních postojů. „Nehýbej vůbec základy státní budovy, panuj a nic neměň. Stůj pevně a neochvějně na zásadách, jejichž stálým dodržováním jsem nejen provedl monarchii bouřemi tvrdé doby, ale zajistil jsem jí ve světě i významné místo, které jí náleží.“ Načež (údajně) následovalo: „Dbej na jednotu rodiny a opatruj ji jako největší poklad.“ A ještě (prý) nezapomněl dodat: „Knížeti Metternichovi, mému nejvěrnějšímu služebníku a příteli, zachovej důvěru, kterou jsem mu během tak dlouhé řady let věnoval já. Bez něho nečiň žádná rozhodnutí ani o veřejných záležitostech, ani o lidech. Na druhé straně jemu ukládám povinnost, aby s Tebou jednal se stejnou upřímností a věrnou náklonností, které vždy prokazoval mně.“

Císařův odkaz

Kdoví, jak to přesně s císařovým odkazem bylo... Metternich samozřejmě do poslední chvíle předpokládal, že pravou rukou následníka Ferdinanda (čili faktickým vládcem habsburské říše) zůstane on sám. Po boku nového muže na trůně, což byl bezbranný a psychicky postižený člověk, jak si ještě řekneme, po jeho boku se mu otevíraly nedozírné možnosti. Jenomže František na svém úmrtním loži provedl kancléři drobnou zlomyslnost, což, jak jsme si už řekli, činíval často se zjevným potěšením. Svou závěť trochu pozměnil. Vložil sice do ní dohodnutý institut takzvané státní konference (což mělo být kolektivní grémium k ruce a podpoře Ferdinandově) – ke zlosti státního kancléře však označil v triumvirátu – „arcivévoda Ludvík, kníže Metternich, hrabě Kolovrat“ – označil v něm za prvního mezi rovnými nikoli kancléře (který to očekával), ale svého neschopného bratra Ludvíka.

V závěti pak učinil rozhodnutí o svém soukromém dědictví. Krom toho považoval za nutné v paragrafu čtrnáct svého testamentu zdůraznit: „Lásku Svou odkazuji svým poddaným. Doufám, že se budu moci modlit za ně u Boha, a vyzývám je k věrnosti a příchylnosti Mému zákonnému nástupci, jakož ji dokázali Mně v dobrých i zlých dnech. Své věrné armádě vzdávám srdečně díky za služby, které Mně prokázala a kterými zachovala Můj trůn. Vyzývám ji, aby vždy tutéž věrnost a příchylnost osvědčovali Mému nástupci. Všem státním služebníkům, kteří Mně dobře sloužili, vzdávám tímto Své díky.“ Slova pozoruhodná snad jen tím, že osobní a přivlastňovací zájmena (jako třeba Mně, Můj, Svou, Mému a podobně) jsou psána velkým písmenem. Holt, majestát.

Ještě jedno pozoruhodné sdělení závěť obsahovala. Přesné pojmenování opor Františkovy vlády: armádu a byrokracii. „Když císař cítil, že se blíží konec, shromáždil večer 1. března 1835 u svého lůžka celou císařskou rodinu, aby se s ní rozloučil. Manželka Karolina Augusta setrvala u svého chotě do jeho posledního dechu. Zůstala u úmrtního lože Františka I. ještě několik hodin poté, co 2. března 1835 tři čtvrti hodiny po půlnoci vydechl naposledy. Jeho tělo bylo (po vyjmutí srdce a vnitřností) balzamováno, ustrojeno do uniformy polního maršála a za příslušných poct uloženo k věčnému spočinutí.“

V posledních letech ztratil umíněný a duševně zcela nepružný panovník mnoho ze své popularity. Jeho smrt snad vyvolala u poddaných smutek, ale pakliže ano, tak snad jen ten povinný. Státní smutek trval několik dní, dvorní smutek šest měsíců. K rozčarování všech znamenal konec probíhajícího masopustního veselí, kvůli státnímu smutku byly zakázány všechny zábavy a plesy. Pro dvorní společnost byly požadavky smutku strohé. Například urozené dámy se mohly na veřejnosti pohybovat pouze v černém oděvu, s černými čepci, černými rukavicemi, černými vějíři a černými šperky. „Der Franz ist tot!“ Plakali prý Vídeňáci, kdy nesli Františka při poslední cestě do hrobky Habsburků v kryptě kapucínů. „Neplačte, vždyť vše zůstane při starém!“ „Na ja. Vždyť my pláčeme právě proto!“

Po pražském Smetanově nábřeží dnes vede velice rušná komunikace, ale i tady lze najít jedno klidné místo. Je jím upravený parčík, kterému vévodí věžovitý novogotický pomník. V literatuře o pražských památkách figuruje tento objekt hned pod třemi názvy: jako Hold českých stavů císaři, Krannerova kašna nebo Konstituce. Podoba pomníku vzešla z vypsané soutěže, ve které zvítězil návrh českého stavitele a architekta Josefa Ondřeje Krannera a kameníka Karla Svobody. Pomník byl odhalen v květnu roku 1850. Kašnu tvoří polygonální nádrž, na jejíchž pilířích stojí figury znázorňující šestnáct českých krajů. V čele sedí postava sedmnáctá, alegorie Prahy se štítem. Uprostřed vodní nádrže se vypíná 29 m vysoký baldachýn, a pod ním (jako pod velkým deštníkem) se schovává před deštěm bronzová, dva metry a devadesát jeden centimetr vysoká jezdecká socha toho, k jehož poctě byl pomník postaven – císaře Františka I. Sochu zhotovil český sochař Josef Max.

Na tomto místě vydržela až do roku 1918, když byla (po vzniku Československé republiky) socha císaře nejprve zahalena do plátna a následně v červnu příštího roku odstraněna coby upomínka na habsburskou monarchii. Naštěstí nebyla zničena, ale uložena v lapidáriu Národní muzea na Výstavišti. Na své místo se vrátila až v roce 2003. V úrovni sochy se nacházejí na čtyřech pilířích pod drobnými baldachýny vždy dvojice alegorických figur. Symbolizují mír, hojnost, vědu, umění, průmysl, obchod, orbu a hornictví. Ve čtyřech trojúhelníkových štítech jsou ještě umístěni český a lucemburský lev, moravská a rakouská orlice. Karel Havlíček Borovský, skvělý novinář a břitký satirik, se s pomníkem v době, kdy byl postaven, vyrovnal po svém. Jeho epigram se rýmoval, lze však mít pochybnosti, zda byl spravedlivý:

Kol dokola Čechů chlouba
a uprostřed stojí trouba.