Od narození Karla Lukase, jedné z největších vojenských osobností regionu, uběhlo 125 let
Rodák z Brníčka u Zábřeha Karel Lukas si v mládí přál být učitelem. Osud chtěl, aby se stal vojákem, nicméně v armádě si užil nejen pedagogické práce, ale i bojů, diplomatických jednání a také cestování po celém světě. Od jeho narození uplynulo 16. února 2022 už 125 let.
Narodil se v početné rodině hostinského a obchodníka. Přestože se jeho otec částečně hlásil k německým kořenům svého rodu, všechny jeho děti absolvovaly české školy a patřily k předním vlastencům. Ta i Karel Lukas po obecné škole v Brníčku odešel do Zábřeha, na tamní české gymnázium. Po maturitě však musel narukovat do zákopů I. světové války. V červnu 1916 byl zajat a prošel několika zajateckými tábory. V zabajkalské Berezovce se začátkem roku 1917 přihlásil do československých legií v Rusku a už říjnu odjel spolu s transportem legionářů do Francie. Tam působí u 21. československého střeleckého pluku v Alsasku, v Champagni a Argonnách. Zúčastnil se i bojů u Terronu, kde prokázal nevšední statečnost a byl vyznamenán.
Začátkem roku 1919 se vrátil do vlasti. Jako legionář se účastnil krátkého válečného konfliktu proti Polákům na Těšínsku. V armádě už zůstal a nastoupil jako instruktor na vojenské instrukční škole v Milovicích a později na Vojenské akademii v Hranicích.
V říjnu 1920 byl převelen na Slovensko. Byl instruktorem u hraničářského praporu 8 v Ipeľských Šahách a později v Košicích u tamního výcvikového střediska. V červnu 1926 se stal pobočníkem košického zemského vojenského velitele generála Josefa Šnejdárka, který ho doporučil ke studiu na prestižní pražské Válečné škole. Po absolvování se vrátil do Košic, kde nejprve působil ve štábu tamní 11. divize, aby se v září 1932 stal přednostou 3. oddělení operačního štábu košického Zemského vojenského velitelství. V jeho čele stál generál Ludvík Krejčí, pozdější náčelník hlavního štábu v Praze, kam odjel Karel Lukas s ním jako osobní pobočník.
Až do roku 1936 Karel Lukas působil po boku generála Krejčího. Následně byl převelen k Ředitelství opevňovacích prací, řídícímu výstavbu našeho pohraničního opevnění. Už o rok později byl pozván na inspekční cestu do francouzské Maginotovy linie, kam se moc cizích vojáků před válkou nedostalo. Díky tomu se stal jedním s organizátorů výcviku nově vznikajících pevnostních oddílů vojska. Po Mnichovu se stal i členem Čs. vojenské mise, která se na počátku října 1938 v Berlíně snažila vyjednávat o skutečném záboru pohraničních oblastí. Bohužel, posunutí demarkační linie až za jeho rodné Brníčko, se mu prosadit nepodařilo.
V listopadu 1938 se stal zmocněncem Ministerstva národní obrany u autonomní vlády Podkarpatské Rusi v Chustu. Po vypuknutí nepokojů a napadení maďarskou armádou i ukrajinskými nacionalisty se spolu s oddíly armády probil do Rumunska, aby se v roce 1939 vrátil do Protektorátu Čechy a Morava.
Ihned se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. Odboj však byl prozrazen a tak podplukovník Karel Lukas volí raději odchod do Polska. Podařilo se mu přejít hranice a z Polska byl brzy transportován do Francie, kde se měl účastnit budování jednotek Československé zahraniční armády. Měl za úkol mimo jiné integraci tzv. interbrigadistů ze Španělska do nově vznikajících jednotek. Na konci ledna 1940 odjel do Velké Británie, kde nejprve převzal funkci přednosty vojenské kanceláře při Čs. velvyslanectví v Londýně a po porážce Francie byl 14. srpna 1940 ustanoven náčelníkem štábu 1. Čs. smíšené brigády.
V září 1941 začíná i jeho diplomatická služba, kdy se stal Čs. vojenským atašé u polské exilové vlády v Londýně. Přesto, že proti Polákům kdysi aktivně bojoval, velmi si jej vážili, a když v červnu 1942 odjel společně se štábním kapitánem Pravoslavem Řídkým na Střední Východ, kde byl zařazen jako vojenský pozorovatel k 10. britské obrněné divizi, Poláci velmi protestovali a žádali jeho návrat.
K tomu nedošlo a Lukas se jako pozorovatel zúčastnil bitvy u El Alameinu. Studoval zejména tankové operace a tak byl přidělen k 4. britské lehké obrněné brigádě. 17. listopadu 1942 byl při dělostřeleckém přepadu raněn a až do jara 1943 trávil čas v nemocnicích v Káhiře a v Jeruzalémě. V červenci 1943 se vrací jako pozorovatel k 7. britské obrněné divizi „Desert Rats“ (pouštní krysy, pozn .red) s níž se zúčastnil invaze do Itálie a následného postupu spojeneckých jednotek až po řeku Carigliano. Když se fronta ustálila, vrátil se Karel Lukas do Londýna, kde jej přidělili k Čs. vojenské misi u nejvyššího velitelství generála Dwighta Davida Eisenhowera, kde se připravovala invazi do Normandie.
V polovině srpna 1944 byl díky svým zkušenostem, mimořádným jazykovým a diplomatickým zkušenostem jmenován Čs. vojenským a leteckým atašé v USA a později i pro Kanadu. Tam nejenže spolupracoval s vládou obou zemí, ale organizoval i pomoc českých a slovenských krajanů československým jednotkám i lidem v okupované vlasti.
Domů se díky tomu definitivně vrátil až teprve v květnu 1947. Působil u Hlavního štábu v Praze a poté se stal velitelem 7. pěší brigády v Novém Jičíně. Nové směřování armády mu však nepřipadalo rozumné tak už tehdy zvažoval odchod do zálohy. To jen potvrdilo zamítnutí jeho dalšího studia, které by mu otevřelo cestu ke generálské hodnosti.
Po roce 1948 byl skutečně poslán do civilu. Přátelé mu nabízeli emigraci, tu nicméně odmítl.
Dne 29. března 1949 byl zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a převezen na Pankrác do vazby za údajnou pomoc při odchodu významných vojenských činitelů za hranice. To se však neprokázalo.
Krátce po zatčení zmizelo jeho luxusní auto, sedan Packard, který si dovezl z USA a vykraden byl příslušníky StB i jeho byt. Když se začalo jevit, že jeho obvinění na odsouzení nestačí, byl při výslechu StB 4. května 1949 byl tak zbit, že utrpěl těžká vnitřní zranění. Marně doufal v ošetření vězeňskými orgány, ale do vězeňské nemocnice byl převezen až po dvou týdnech. Tam záhy svým zraněním podlehl. Jako příčinu smrti lékař uvedl edém plic, nicméně očití svědkové mluví o těle plném ran.
Za jeho smrt nebyl nikdy nikdo potrestán. V šedesátých letech byl Karel Lukas rehabilitován a v roce 1990 byl Václavem Havlem povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. Byl držitelem několika významných vyznamenání. Mimo jiné řádu Čestné legie, Francouzského válečného kříže 1914 – 1918, několika jugoslávských řádů, mnoha československých vyznamenání. Posmrtně byl vyznamenán i řádem Milana Rastislava Štefánika.
Karel Lukas je dnes pohřben na hřbitově v rodném Brníčku. Jeho osobnost připomínají pamětní desky na pomníku padlých v Brníčku, v podloubí zábřežského muzea i na domě kde žil v Praze - Dejvicích.
Karel Lukas sbíral také výtvarné umění, zejména díla jednoho z největších grafiků a rytců Václava Hollara. Svou sbírku v roce 1947 daroval muzeu v Zábřehu. Patří k největším sbírkám Hollarových děl na světě a je vystavena ve stálé expozici.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
