Dva roky pandemie znamenají dva roky neustálého testování základů, na kterých Evropská unie stojí. Přináší ale taky cennou lekci – přístup každý stát sám za sebe je neudržitelný a pro všechny je nejvýhodnější se nakonec domluvit. Úkolem Evropské komise je jim v tom pomáhat a nehrát si na „generála“.
Svobodný pohyb, vnitřní trh a další výdobytky moderní Evropské unie byly v průběhu koronavirové pandemie právě to, co ji dělalo tak zranitelnou. V hustě zalidněných metropolích závislých na službách se rychle šířila nákaza, razantní opatření zpomalila zcela zásadní pohyb pracovníků a zboží přes hranice.
Na jaře roku 2020 zavládla v Evropě panika a státy začaly vyznávat přístup „každý sám za sebe“. Podle toho vypadala i opatření, na která Evropané rozhodně nebyli zvyklí.
„Musíme si vzpomenout, jak jsme byli všichni vystrašení z toho, co neznámého se na nás řítí. Všichni jsme viděli obrázky z Číny. Z dnešního pohledu se možná některá opatření zdají nelegitimní, ale tehdy se zkrátka věřilo, že se tak zamezí šíření viru. Pro ty, co rozhodují, musí být vždy prioritou zdraví lidí,“ nechal se slyšet poslanec Petr Letocha (STAN) na nedávné debatě, kterou zorganizovala Kancelář Evropského parlamentu v ČR.
O zcela novou situaci se jednalo také pro instituce Evropské unie, které byly na podobné krize zatím připraveny jen teoreticky. Jak připomněl europoslanec Evžen Tošenovský (ODS, ECR), Evropská komise „se učila za běhu stejně jako státy“.
„Rozhodně jí uškodilo, že se dostávala do rozporů s jednotlivými členskými státy. Kritizovala je za to, že zavírají hranice. Některé země ale na tom byly hůř, některé lépe, a na každé kopyto se nedá narazit stejná podkova. Bohužel až po několika měsících Komise pochopila, že její role má být koordinační,“ podělil se o svůj pohled Tošenovský.
Evropská komise si postupně svou roli našla například ve vytvoření systému tzv. zelených pruhů, díky kterým mohla nákladní doprava snadněji překračovat vnitřní hranice EU, nebo v otázce finanční podpory vědy a výzkumu ve zdravotnictví.
Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza připomněl další zásadní roli Komise. „Je dobré, že jsme dospěli do fáze společných nákupů vakcín a opustili přístup, že si je bude každý stát nakupovat sám. Všichni si určitě vzpomeneme na rok 2020 a situaci okolo ochranných pomůcek, kdy si státy navzájem ,kradly‘ náklady z letadel,“ připomněl Prouza chvíle, které si některé země asi za rámeček nedají.
Tyto situace podle Prouzy zároveň otevřely debatu o tom, jak moc má být Evropa závislá na zbytku světa ohledně dodávek léků a zdravotnického vybavení. To samé platí o tématu ochrany duševního vlastnictví.
Oběť jménem cestovní ruch
Není pochyb o tom, že jednou z hlavních obětí současné krize byl sektor cestovního ruchu. Prezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Roman Škrabánek má zato, že EU selhala v úvodu pandemie, kdy docházelo k plošnému uzavírání hranic a pro cestovní kanceláře nastaly těžké chvíle, protože nebylo možné realizovat nasmlouvané zájezdy.
„Evropská komise spala, nic nekoordinovala, a tak státy začaly na podporu cestovních kanceláří přijímat vlastní legislativu, umožnily jim například dát zákazníkům vouchery. Když se Komise probudila, tak proti těmto zemím zahájila řízení pro porušení povinnosti. To je špatně,“ uvedl Škrabánek.
Na druhou stranu, významnou pomocí pro restart cestovního ruchu byl podle Škrabánka digitální covidový certifikát, který vznikl poměrně rychle a u kterého se povedla především jeho technická stránka. Do dnešního dne se však nepovedlo sjednotit uznatelné podmínky, každý stát chce po turistech nebo pracovnících z jiných zemí splnění trošku jiných kritérií.
Často velmi rozdílná opatření napříč Unií i celou Evropou dobře ilustrují zkušenosti cestovatelky Viktorky Hlaváčkové, která během pandemie strávila řadu měsíců na Balkáně. Doporučení českého ministerstva zahraničí podle ní málokdy odrážela realitu v těchto zemích.
„Na hranicích kontroly byly, nutný byl PCR test, ale nikdo z toho nedělal vědu. Opatření se lišila stát od státu, každý si chránil hranice trochu jinak a před jinými skupinami lidí,“ popsala svou zkušenost Hlaváčková. Mentalita lidí na Balkáně je podle ní jiná než ve zbytku Evropy, nenechají si nic nařizovat a opatření nebrali moc vážně, což bylo v kontrastu s její zkušeností v České republice.
Při pohledu na celou Evropu podle ní nakonec nebyla opatření proti šíření covidu tak „brutální“, jak se o nich mluví, ale každý mohl cestovat téměř kamkoliv, pokud mu nechyběla motivace a nevadilo mu udělat si test a vyřídit pár papírů.
Současná vlna uvolňování opatření napříč Evropou není zárukou, že se problémy z posledních dvou let nezopakují. Podle europoslance Ondřeje Kovaříka (ANO, RE) se může i do budoucna stát, že země z nějakého důvodu sáhnou k uzavření svých hranic. V té chvíli je však prý nutné mít taková pravidla, aby byla situace předvídatelná a podmínky jasné. Ruku v ruce s tím musí jít srozumitelná a včasná komunikace.
„Když například německé orgány přistoupily k uzavření hranic s Českem, poměrně výrazně tím omezili život přeshraničním pracovníkům, kteří se ze dne na den nemohli dostat do práce. To jsou myslím situace, které rozhodně nepřispěly k dobrému vnímání EU a fungování vnitřního trhu. Tomuto by měla EU věnovat významnou pozornost,“ uzavřel europoslanec.
