Uloveno na síti: Únorové meditace i tanečky

Youn Sun Nah – Waking World

I na předchozích deskách zpívala famózní jihokorejská diva řadu vlastních písní. Dosud však stavěla repertoár na standardech a výrazných předělávkách Leonarda Cohena, George Harrisona nebo Marvina Gaye. Waking World představuje zpěvaččino první zcela autorské album.

„Vždy jsem si myslela, že nejsem na roli skladatelky připravena,“ prohlásila skromně a můžeme konstatovat, že se pletla. Album je plné silných kompozic, často melancholických a velmi osobních. Youn Sun Nah zkrátka má co říci. Po hudební stránce pak dotáhla svůj mix folku, popu a jazzu do stádia klimaxu.

Fred Hersch, Crosby Street String Quartet, Drew Gress & Jochen Rueckert – Breath By Breath

Pro jazzově-klasicizující projekt, spojující zvuk pianového tria se smyčcovým kvartetem, zvolil Fred Hersch neotřelé téma. Většinu alba zabírá osmidílná suita, vyjadřující zvukovými prostředky různé aspekty tzv. „plně vědomé meditace“ („vnímavé“, „všímavé“, „bdělé“ meditace -zkrátka sati, ono to prostě nemá český ekvivalent). Takže: Pomaloučký nádech… výdech… nádech… dejte mi pár dní…

No, ať už meditační techniky zvládáte nebo ne, hudba je to krásná a povznášející.

Joel Lyssarides – Stay Now

Ideální model klavírního tria se zřejmě nedá vyčerpat. Zvláště když někdo dostane shůry dáno tolik melodické invence jako švédský pianista a skladatel Joel Lyssarides.

Ať už si o streamování myslíme, co chceme, v Lyssaridesově případě svědčí o ohromné popularitě a také chytlavosti muziky, což je v tomto případě míněno bez negativního podtextu. Jen na Spotify pianista posbíral na 50 milionů přehrání. Lyssaridesovi přitom slouží ke cti, že se touto popularitou nenechá tlačit ke kompromisům:

„I když jsem šťastný, že má zřejmě tolik lidí v oblibě moji muziku, že ji chce slyšet znova a znova, kreativní impuls vždy vychází z mého nitra. Centrem mého hudebního světa zůstávají klavír a moje já.“

Oz Noy, Ugonna Okegwo, Ray Marchica – Riverside

Tentokrát žádný funk nebo fusion. Oz Noy se s novými spoluhráči pustil do energického setu swingujících standardů i nových kusů. Jak k tomu došlo? Jednoduše, kvůli pandemii. Když se nedalo hrát v uzavřených prostorách ani vyrazit na turné, potkal se kytarista náhodou v newyorském Riverside Parku se stejně „postiženými“ muzikanty. Spontánně se rozhodli začít pořádat sessions pod širým nebem.

Oz Noy se vybavil jednoduchým kombíčkem na baterky. Ugonna Okegwo (též Jacky Terrasson, Tom Harrell) kontrabasem. A muzikálový bubeník Ray Marchica, jinak zaměstnaný na Broadwayi, si přinesl tu nejskromnější sestavu bicích nástrojů. Sehráli se pod širákem věru náramně a když už se tak stalo, byla by škoda vzniklý repertoár nenatočit i na desku.

I když nejde o žádný „ambiciózní“ projekt, nezpochybňujme význam tria pro rostoucí počet návštěvníků parku i samotné hudebníky. „Zachránilo nás to všechny, psychicky i muzikantsky,“ popsal Ray veselý boj hudbou proti depresím a všudypřítomné mizérii.

Anouar Kaddour Cherif – Djawla

Rozhodně jeden z nejzajímavějších debutů začátku roku. Nevím o nikom jiném, kdy by přenesl do prostředí kreativního world jazzu desetistrunnou mandolu (pět dvojic strun ve sboru, na rozdíl od čtyř dvojic u „běžných“ mandol) a spojil ji s basklarinetem (Clément Meunier), kontrabasem (Antoine Brochot) a bicí soupravou (Hannes Junker). Což ovšem není to nejdůležitější, ostatně Cherifova verze mandoly má zvuk celkem podobný oudu, jen díky pražcům ostřejší.

Podstatné je spíše to, že se původem alžírskému, v současnosti ve Švýcarsku usazenému hráči podařilo zase jinak a nádherně propojit tradice arabské, severoafrické a andaluské hudby s jazzovou estetikou. A že má Cherif plnou hlavu originálních motivů. Album je převážně instrumentální, ovšem ve dvou kusech, Call Of The Night a Amiret Erriyam, se Cherif představuje i jako charismatický zpěvák.

Tyler Mitchell featuring Marshall Allen - Dancing Shadows

Na závěr můžeme Cherifův debut vyvážit spoluprací pamětníků a zároveň setkáním generací. I z našich pódií známý saxofonista Marshall Allen, podle vlastních slov „97 let mladý“, jeden z nejstarších dnes aktivně koncertujících hudebníků, přijal pozvání do ansámblu svého někdejšího spoluhráče ze Sun Ra Arkestra. „Teprve“ třiašedesátiletého basisty Tylera Mitchella. Vnikla tak, opět cituji, „dokonalá syntéza volnosti a sebeovládání, hard bopu a čirých sonických textur“. Neboli velmi záhřevný a dosti svérázný Tanec se stíny.