Salazar vládl Portugalsku z pozice předsedy vlády mezi lety 1932 a 1968. Ke konci svého mandátu však trpěl řadou zdravotních problémů, kvůli kterým ho ve funkci nahradil Marcelo Caetano.
Až do Salazarovy smrti v roce 1970 mu jeho personál připravoval falešnou verzi deníku Diário de Notícias, která obsahovala smyšlené zprávy. Ty měly diktátora přesvědčit o tom, že je i přes svůj nepříznivý zdravotní stav stále u moci, uvedl server The Guardian.
Redaktor každou noc vytvořil jen pro bývalého premiéra speciální vydání novin, ve kterém odstranil všechny informace o Caetanovi a jeho vládě. Podle údajů v nové knize se také původní ministři Salazarova kabinetu pravidelně účastnili schůzek s nemocným diktátorem, někteří měli dokonce pohrdavé poznámky vůči skutečnému premiérovi.
Italský novinář Marco Ferrari, který je autorem knihy o zesnulém diktátorovi, uvádí, že hra o Salazarově účasti na vládě pokračovala až do jeho smrti. „Byla to absurdní situace, která trvala dva roky až do Salazarovy smrti. Té hry se účastnila celá vládnoucí třída země,“ řekl Ferrari španělskému listu El País.
Ve veřejném prostoru byla zachycena pouze jedna situace, která Salazarovo zkreslené vnímání reality potvrzuje. V roce 1969 diktátor v rozhovoru pro francouzské noviny L’Aurore řekl, že jeho nástupce Caetano není ve vládě, ale působí jako profesor obojího práva na Lisabonské univerzitě.
Největší Portugalec všech dob
Do vlády se vystudovaný ekonom António de Oliveira Salazar dostal v roce 1928, kdy ho tehdejší prezident, generál Óscar Carmona, povolal do úřadu ministra financí. Jeho cílem bylo zachránit jednu z nejchudších zemí Evropy před bankrotem. To se sice povedlo, ale jen za cenu potlačení demokratických principů.
Po nástupu k moci v roce 1932 vyhlásil tento bigotní katolík a až do smrti svobodný mládenec budování „nového státu“ (Estado Novo), který vytvářel hierarchickou společnost, v níž byla ekonomika v rukou několika desítek oligarchických rodin, které využívaly zisky z kolonií.
„Portugalský Schindler“ zachránil 30 000 lidí, dočkal se vyhazovu a bídy |
„(Salazar) vládl největší koloniální říši v letech 1932 až 1968, od Hitlera po Beatles. Udržel si moc s podporou církve a farmářů, potlačoval odbory, svobodu tisku a jakýkoli jiný typ politické opozice nebo disidentství,“ řekl Ferrari.
Dělníci v tomto režimu měli zajištěna jistá sociální práva, ale v zemi vládla cenzura a Salazarova tajná policie a zakázány byly politické strany i odbory. Salazar také seškrtal výdaje na školství a až do začátku 60. let velká část Portugalců neuměla číst a psát. Ženám sice dal volební právo, podmínil je ale středoškolským vzděláním.
Salazar zemřel v roce 1970, ale diktatura jej ještě o čtyři roky přežila, právě pod vedením Caetana. V dubnu 1974 se vzbouřili vojáci v koloniích, které vedly boj za nezávislost. Tato takzvaná „karafiátová revoluce“ nakonec vedla ke svržení režimu a následně také k nezávislosti kolonií.
V roce 2007 byl Salazar zvolen „Největším Portugalcem všech dob“ v televizním hlasování, které vyvolalo pozdvižení odpůrců a vášnivé akademické debaty o jeho roli a odkazu v historii země.
