Zapomenutý prostor rozhraní mezi domy a venkovními prostranstvími. Důležitý prvek kontinuity prostředí okolo nás

1. únor 2022

Rozhraní mezi budovou a navazujícím prostranstvím – zejména veřejným – je tak trochu prostor „nikoho“. Vnímáme ho buďto jako okraj budovy na jedné, nebo okraj prostranství na druhé straně. Také vlastnictví se liší a stejně tak budovu obvykle navrhuje jeden architekt, navazující prostranství zase jiný. Ve skutečnosti by se ale rozhraní mělo vnímat jako samostatný meziprostor. 

Rozhraní je otevřené, propustné a dochází na něm ke kontaktu, zatímco hranice se naopak vyznačuje uzavřeností a neaktivitou. A přechod mezi budovou a prostranstvím by měl být v tomto smyslu rozhraním, ne hranicí.
Sociolog Richard Sennet

Rozhraní plní mimo jiné dva hlavní významy. Jedním je už zmíněná prostupnost, propojení budovy a prostranství. Patří tam například vizuální i fyzické otevření domů, které napomáhá jak oživení navazujících prostranství, tak samotných budov.

Vlastní dům Alvar Aalto, Helsinky

Druhým významem je vytvoření spojujícího prvku, přechodového měřítka mezi budovou a prostranstvím. Když totiž například rozlehlá jednotná plocha náměstí, disponující pouze makroměřítkem (horizontální plocha) a mikroměřítkem (mobiliář, drobná zeleň), přechází rovnou do vertikálního makroměřítka objemné kompaktní fasády domu, dochází k rozpojení prostoru. Naše oko a mysl ale potřebují přestoupit z jednoho do druhého skrze mezoměřítko, přes přechodový detail. Tím mohou být nadzemní objekty či stromy dostatečné velikosti umístěné mezi náměstím a domem nebo tektonika samotného domu – loubí, sokly, portály.

Přechodových prvků, nebo-li prostorů rozhraní, může být řada. Nemusí fungovat jen mezi velikostmi, ale například i mezi „menším“ a „větším“. Mezi vertikálou a horizontálou. Nebo mezi blízkým a vzdáleným. Podobných návazností si můžeme všimnout i v krajině. Například mezi vodou a horizontem pevniny, kde navazují plány: voda – balvan – ostrůvek – pevnina.

Radnice v Säynätsalo, Alvar Aalto

Dobré příklady lze najít třeba ve finské architektuře, což souvisí také s místním inklusivním společenským přístupem, v němž hraje kvalita veřejného prostoru stěžejní roli.

Specifickým způsobem pracoval s přechodovým prostorem architekt Alvar Aalto. Propsala se do něj jeho schopnost nenásilně skloubit velkorysost až monumentalitu prostoru s kvalitou nejmenšího detailu. Kde smyslem není okázalost a reprezentace, ale především kvalita užívání. Uveďme například propracované sokly a zídky nástupů do University of Technology v Otaniemi, anebo mohutné kamenné sokly Aalto University School of Business – či dokonce podobným způsobem využité přírodní skály u National Pensions Institute, obojí v Helsinkách. Dále třeba zvednutý nástupní zelený dvůr radnice v Säynätsalo. Stejně jako práci s drobnými detaily vstupu jako lavička, strom, či schody u vlastního domu a ateliéru v Helsinkách.

Spustit audio

Související