Terezie Daňková píše o zásadních problémech českého zemědělství, které ovlivňuje životní prostředí a krajinu, ve které žijeme i potraviny, které jíme.
Nový ministr zemědělství se nechal slyšet, že v České republice se kyvadlo dějin vychýlilo směrem k velkým podnikům a tak je třeba jej zase nechat plynulým pohybem přejít k těm menším. Já se ale domnívám, že boj malých proti velkým a velkých proti malým, který má v České republice zcela specifické rysy a již několik let nabírá na obrátkách, nemusí vést k uskutečnění snu o romantické rakouské krajině a naopak může uškodit. Krajině, lidem, výrobě potravin. Cílem by měl být dobrý farmář. Farmář, který se o krajinu, biodiverzitu, produkci zdravých potravin a život na venkově dobře stará. A v České republice je třeba k podpoře tohoto cíle nasměrovat i nehospodařící vlastníky pozemků.
Zemědělská výroba naprosto zásadně ovlivňuje naše životní prostředí, krajinu, ve které žijeme a trávíme volný čas. Potraviny jsou nejzásadnějším zbožím naší denní spotřeby. Možnost odložení spotřeby potravin je nicotná. Současný systém dotací, nebo jak já raději říkám plateb, se začal formovat po druhé světové válce. Poválečný hlad, velké sucho roku 1947, rozpad koloniálního systému a další vlivy přinesly nutnost rychlé obnovy zemědělského sektoru a prudkého navýšení výroby potravin. Prvním cílem zemědělských podpor byla tedy cenově i objemově stabilní výroba potravin. Tento cíl se ruku v ruce s technickým pokrokem a minerálními hnojivy podařilo splnit za několik málo let. Dokonce překročit, až se následně zavedly kvóty, aby nedocházelo k nadvýrobě a následně k nutnosti draze potraviny skladovat. Druhým cílem stále složitějšího systému veřejných podpor je udržení života v krajině a ochrana životního prostředí.
Tento obecný vývoj má společné rysy v západní Evropě i v USA. Přejděme k situaci v České republice. Devadesátá léta zastihla české zemědělství složené z družstev a státních statků. Část vlastníků, a budiž jim nehynoucí čest a sláva, si vzala své pozemky a další majetky zpět a začali hospodařit. V místě, kde hospodařím, to bylo asi půl procenta (osm ze stopadesáti). Naprostá většina lidí (celkově statisíce), kteří měli vlastnický nárok na majetky v družstvech, se o ně příliš nezajímala. Zbylá část shledala, že naporcovat areály, rozebrat si každý jednu mašinu a domlouvat se, která část dílny bude čí, je cesta do záhuby. Tito lidé zůstali v družstvech, ať už forma zůstala družstevní nebo se transformovala do obchodních společností.
Starali se a starají se dál o své majetky i podíly těch dalších, kteří se občas jenom vezou. Velmi často jsou zapojeni nejen ve výrobě potravin, ale i v životě venkovské komunity kolem sebe. Musí nejen ovládat nelehké farmářské řemeslo, ale i komunikaci mezi sebou, aby se jim to celé nerozsypalo pod nohama. Ano, zajisté čerpali a čerpají „výhody z rozsahu“. Na druhou stranu také trpí tím, co říkává moje maminka „spolek je dobrej, dva jsou moc“.
Obrovskou zátěží pro tyto (zejména) středně velké podniky je procento pronajaté půdy a v podstatě nemožnost realizace spousty opatření pozitivních pro stabilitu krajiny, protože smysluplný krajinný prvek vám zasáhne do majetkových práv patnácti lidí. Přičemž jde často o patnáct lidí, kteří se nikdy neviděli a šest z nich nemá k tomu místu žádný vztah. Každý, kdo žije v bytovém domě, vám řekne, jak je těžké najít konsenzus u patnácti lidí i v případě, že žijí na jednom místě. Tahle situace je specifická pro Českou republiku, nevím snad – s výjimkou bývalé NDR a samozřejmě Slovenska – o další zemi, která by to s tou pronajatou půdou měla podobné.
Celá tahle situace plus několik dalších okolností, které jsou mimo rozsah tohoto článku, dala vzniknout několika obrovským podnikům, pro které se vžilo označení „agrobaroni“. Je naprosto zásadně třeba, aby se v rámci boje proti několika „agrobaronům“, tj. nízkým desítkám firem, na který se tahle vláda těší, nezničila struktura českých firem, tedy mužů a žen, kteří se už léta starají o české zemědělství a produkci potravin. Pokud jim to totiž znechutíme, tak i značný podíl z toho, co oni opustí, nakonec agrobaroni pohltí. Protože tam prostě nikdo jiný nebude. Neříkám, že pohltí všechno, protože ve společnosti jsou mladí lidé, kteří půjdou farmařit. Ale, že by vzniklý prostor v řádu několika málo let zaplnily tisíce farmářů po několika desítkách hektarů, je krásný sen. Jen já ho sním přesně dvacet osm let a vím, jak těžké je z něj procitat.