Doba čtení:2 m, 30 s
Diskuze o podmínkách zahrnutí či nezahrnutí jádru a plynu do taxonomie bude dalšího půl roku odvádět pozornost od toho nejdůležitějšího. Od otázky, z čeho budeme vlastně mít v budoucnu elektřinu?
Úložiště, nebo větrník? Tak se jmenovala glosa Zbyňka Petráčka v Lidových novinách. Autor měl na mysli, zda lidé budou mít raději za domem hlubinné úložiště jaderného odpadu, nebo farmu stometrových či vyšších větrných elektráren. To je jedno ze zástupných dilemat, které lidem vnucuje ekofanatická parta eurokomisaře Franze Timmermanse. Za potlesku většiny europoslanců a domácích zelených aktivistů všeho druhu, kteří ruče šíří své panikářské přesvědčení, jak je jaderné palivo stovky metrů pod zemí a v olověných kontejnerech nebezpečné. Kdyby jej nešířili, lidé – pokud by se jich někdo ptal – by neměli o čem uvažovat. Úložiště hluboko pod zemí nikdo neuvidí, kdežto žít mezi více než stometrovými „trifidy“ větrných elektráren si zvolí jen málokdo. A až se budou listy větrníků otáčet, bude se pohled na ně líbit ještě menšímu množství lidí, kteří by měli mezi nimi bydlet.
Odborníci: Vládo, zachraň Česko, dokud je čas
Tohle, stejně jako diskuze o zařazení plynu, spolehlivě odvede pozornost médií od skutečnosti, že otázka stojí zcela jinak. Byť napsaná může vypadat stejně: úložiště, nebo větrník? Ovšem teď jde o úložiště bateriové. Tedy takové, které je pro fungování energetiky a společnosti postavené výhradně na obnovitelných zdrojích, tedy větru a slunci. Neboť to je skutečný cíl bruselské zelené kamarily, která jej dovedně maskuje lhaním o „zeleném“ vodíku. Jenže ten bude zelený jen tehdy, když jej budeme vyrábět pomocí elektřiny z větrníků a fotovoltaiky. Takže bez obrovských bateriových úložišť se do budoucna neobejdeme.
Správně tedy otázka zní takhle: Chcete jaderná úložiště stovky metrů pod zemí, nebo chcete za domem bateriové úložiště a kolem domu stožáry větrníků a lány fotovoltaiky? To je jedna z otázek, které by nám politici měli položit, ať se to v Bruselu líbí, nebo ne. Bateriové úložiště se zásobou elektřiny pro Česko na jeden jediný den přitom vychází asi na šest bilionů korun. (Dva a půl bilionu už Česko dluží.) Každému kdo si promítne, jaké panuje od listopadu počasí, je přitom jasné, že zásoba na jeden týden republice stačit nebude ani náhodou. Mimochodem, stojí za připomenutí, že zásobování jen samotné Prahy s nějakým 1,3 milionu lidí prostřednictvím větrníků by jich vyžadovalo postavit 1 667 dvoumegawattových turbín (zde, širší související informace zde). Plus bateriové úložiště. Nebo nějakou zásobárnu větru…
Politickým neziskovkám se můžeme bránit jen politicky
Že současný koncept uspěchaného přechodu na „zelenou energii“ je nesmysl, je jasnější stále většímu množství lidí. Protože ten zběsilý spěch k přechodu na nevyzkoušená a vůbec neexistující řešení může přinést jen zběsilý průšvih. A ten přijde o to spolehlivěji, oč víc bude státy tvořící EU parta komisařů a dalších zelených fanatiků nutit k tomu, aby přestaly používat jádro. Tedy technologii, která produkuje celkově nejmenší množství CO2 a zároveň poskytuje kontinuální výkon. Čili jedinou technologii, se kterou se dá dekarbonizace provést opravdu bezpečně.
Od toho ale Evropská komise dovedně odvádí pozornost. A média jí na to skáčou.