Česká běžkyně ve finále patnáctistovky na olympijských hrách? Šok! Když pak na Olympijském stadionu v Tokiu přišla Kristiina Mäki do televizní mixzóny, přišel další. Marně v dojetí hledala správná slova a tak otočila své startovní číslo, na němž měla napsaný motivační vzkaz sama sobě: „Vyrvat nohy z pr*ele.“ Je v něm přímost, odhodlanost, nezdolnost i vtip. Proto je podle deníku Sport sportovním výrokem roku.
Čas. Makat. Sny. A cíl. Kristiina Mäki sama říká, že nebyla výjimečný talent. Šla ale do tvrdé rachoty, celé desetiletí dřela, aby se pomalu posouvala v kruté konkurenci jedné z klasických disciplín globálního sportu číslo 1. Na olympiádě v Tokiu šla na dřeň, v semifinále patnáctistovky časem 4:01,23 minuty po 35 letech překonala národní rekord Ivany Kubešové a postoupila do finále. A stala se jednou z českých tváří Her. Díky svým výkonům, ale i díky pár slovíčkům, které vystihují její závodnickou mentalitu. „Úplně jsem si nemyslela, že by se to mohlo takhle chytnout. Ale asi je to tak jako stručně, výstižně řečené, že to pak každý rád použije,“ usmívá se Mäki.
Má tahle hláška ve vaší tréninkové skupině nějakou historii?
„Myslím, že je to nějaký ten běžecký slang. Párkrát jsme si to řekli, nebo něco v tom smyslu.“
Kdy vás v Tokiu poprvé napadla?
„Já jsem si to napsala na Instagram pod příspěvek před rozběhem, i ty rozběhy byly docela přísný, když jsem viděla startovku. Pak jsem si to napsala i před semifinále. Když jsem se balila na stadion, tak jsem si říkala, že bych si to tam mohla napsat pro štěstí, startovka tam byla mnohem horší… Po závodě jsem si vůbec nevzpomněla, že mám něco napsaného na zádech, to mně úplně vypadlo. Když se mě paní Peřinová zeptala, s čím půjdu do finále, tak jsem si vzpomněla, že mám něco na zádech.“
A ukázala jste to do kamery, jaké jste na to pak dostala reakce?
„Hodně lidí mi gratulovalo. Nečekala bych, že jich bude tolik, že tolik lidí sledovalo někde v poledne v Česku atletiku. Většina byla kladná. Že je to dobré, že je to výstižné. Bylo tam pár komentářů, že takhle bych se vyjadřovat neměla.“
Jenže, jak jste argumentovala vašemu trenérovi Pavlu Tunkovi, který vás nabádá, ať nemluvíte sprostě, vy jste přece nic neřekla, ne?
(úsměv) „No jo… Ne, že bych měla problém se sprostou mluvou, ale občas to řeknu tak, jak to je. S tím mě trenér usměrňuje. Já jsem mu řekla, že to bylo napsané, že do televize se nesmí říkat nic sprostého…“
Hlavně to bylo takové přímé a bojovné, mně se to teda moc líbilo…
„No jasně. Pr*el není zas tak sprostý slovo.“
Mně přijde podstatné, co stojí za tím výrokem. Myslím odhodlanost jít do závodu na krev, nevymlouvat se na špatnou startovku a zkusit, co to dá… Musí na tohle mít člověk mentalitu?
„Já si myslím, že jo, protože ta atmosféra ve finálovém nebo jakémkoli call roomu byla hustá. Myslím si, že když to člověk nemá trochu v sobě, tak to pak nejde. Většina těch holek je takových, že se tam člověk musí nějakým způsobem vydat.“
Musela jste se naučit se v kritickém okamžiku vydat na sto procent?
„Myslím si, že to tak nějak v sobě mám, samozřejmě se to člověk učí celou dobu. Protože čím víc se zlepšuje, tím víc mi přijde, že se musí vydat mnohem víc. Je tam takové nové vydání se.“
Což hodně bolí, pracujete na tom mentálně, abyste v kritickou chvíli byla schopná bolesti odolat?
„Myslím, že to není o tom jednom momentu. Na to, aby to nebolelo, člověk trénuje dlouho. V tréninku se do té bolesti dostáváte, zvykáte si. Přijde mi, že tréninky bolí víc než samotný závod. Pak je to o tom závodě, jestli se všechno sejde. Bolest tam je, ale není to takové to primární. Záleží, jestli se člověk dostane do laufu, že to necítí. V tom semifinále si tu bolest nepamatuju. Ve finále, jak mi došlo, bolest pak jde cítit mnohem víc. Když člověk není Superman, nic s tím neudělá.“
Nemáte pocit, že obecně tenhle přístup jít do toho naplno české atletice v posledních letech občas schází?
„No, nemůžu asi mluvit za jiné disciplíny. Myslím, že máme v technických disciplínách hodně bojovníků. Když můžu srovnat běhy, tu oblast, kde se pohybuju. Vidím mladé, kteří obdivují ty starší, asi tak, jak jsem to měla já. Ale přijde mi, že mají trochu zkreslený život sociálními sítěmi, že je všechno jednoduché. Když to náhodou nejde, tak to snadněji vzdávají. V atletice to tak jednoduché není. Tam se musí makat, aby ten úspěch přišel.“
Nebudeme zobecňovat, ale říká se, že současná generace je pohodlnější…
„Myslím si, že ve sportu je to teď takový problém. Že si myslí, že vlastně stačí trošku potrénovat a člověk bude dobrý. Ono to tak není. Ve sportu moc pohodlí neexistuje.“
Co dál motivuje vás?
„Olympiáda byl takový největší cíl, co jsem měla nastavený. Jasně, že to člověka motivuje furt posouvat časy, to asi nikdy nezmizí. Těžko říct, jaký je cíl. Ono je to hezké, když jsme tam byly ve finále čtyři Evropanky. Pak člověk pomýšlí tady na ta umístění, ale ono je to každý rok jiné. Samozřejmě mě napadlo, že medaile z Evropy není nic nemožného.“
Příští rok bude během pár týdnů světový šampionát v Eugene a pak mistrovství Evropy v Mnichově, už víte, na co se zaměříte?
„Trenér spekuloval, jestli je rozumné jet na mistrovství světa, když jsou mezi tím dva týdny. A že si myslí, že hodně Evropanek to bude zvažovat. Přejezd, změna času udělají docela dost. Ale zase, mistrovství světa je víc. Zatím jsme se bavili, že bychom zkusili oba vrcholy.“
Témata:
atletika, Olympijské hry, sport, finále, Tokio, bolest, Kristiina Mäki, Letní olympijské hry 2021, Ivana Kubešová, Sport na Heureka.cz
Související články
